Svět podle Mühlfeita: Uspěchaný nový normál přežije jen ten, kdo se naučí řídit stres, říká někdejší prezident Microsoftu

O otřesu, který způsobí mladí: Ujmou se kormidla dříve a zaměří se na velká témata

Mladá generace se dostane do vedoucích pozic mnohem dříve (mnohem mladší) než generace jejích rodičů a prarodičů. Je to dáno tím, že poprvé v dějinách lidstva umějí mladí pracovat s technologiemi a rozumějí jim daleko lépe než stávající ekonomicky vedoucí generace. Dosud jsme byli zvyklí na lineární pokrok, ale nyní jsme vystaveni exponenciálním změnám, které pohání takzvaný Mooreův zákon (každých 18-24 měsíců se zdvojnásobuje počet tranzistorů na čipu). Brzký nástup mladých do rozhodovacích funkcí v politice i byznysu změní svět.

Dnešní mladí se mnohem více zajímají o velké, globální problémy, například o zachování přírody pro budoucí generace. Jsou si dobře vědomi toho, že globalizace musí fungovat pro všechny. Když jsem začal spolupracovat se studentskou organizací AIESEC, bylo jejím mottem něco jako "připravujeme zítřejší profesionální lídry". Já jsem si říkal ok, ale proč to dělají? Dnes mi svým způsobem odpovídají, jejich motto je "AIESEC je místem, kde se mění svět". To je úplně jiná mise, jiná kategorie. I proto jsem, co se týče budoucnosti planety, mírným optimistou.

O potřebě odemknout lidský kapitál: Lidé si nesmí chodit do práce jen pro peníze

Klíčové pro budoucnost budou technologie a skutečné odemčení lidského kapitálu a potenciálu. V případě druhého bych zdůraznil jednu věc. Politici i lidé z byznysu vykládají o tom, jak moc se plýtvá různými zdroji – s nerostnými, finančními a tak dále. Přitom nejvíce se plýtvá lidskými zdroji. To je potřeba změnit a věřím, že se to i díky technologiím podaří. V této souvislosti je zajímavý jistý digitální paradox – čím více bude kolem nás technologií, tím důležitější bude lidský mozek. 90 % věcí, které o mozku víme, jsme se dozvěděli díky počítačům během posledních deseti nebo patnácti let. Třeba to, že se mozek vyvíjí celý život, je informace z roku 1999.

Potřeba odemknout lidský kapitál je věc, kterou by si měli uvědomit lídři v privátním i veřejném sektoru. Právě mladí si ji podle mě uvědomují daleko více, což je pro hospodářský rozvoj nesmírně důležité. Ekonomika, která se žene dopředu tempem daným technologiemi a jejich vývojem, totiž nutně narazí na pomyslný strop, pokud většina lidí nebude ráda dělat to, co dělá; pokud si budou do práce jen chodit pro peníze. Peníze jsou krátkodobá motivace, svým způsobem sice nesporně důležitá, ale ne dlouhodobá, inspirativní.

O návratu ke Komenskému: Technologie umožní školu hrou, školství se musí probudit

Je potřeba vrátit se k Janu Ámosi Komenskému. Byl to vizionář, v jeho době ale nebyly k dispozici prostředky k naplnění jeho představ. Škola hrou je přitom přesně to, jak by škola měla vypadat. Každé dítě je totiž v podstatě vizionář. Jako děti si hrajeme na svět, který neexistuje, ale věříme, že je skutečný. Bez vizí a vizionářů by nebyl pokrok. Problém je v tom, že současné školství kreativitu, představivost a schopnost nazírat svět a jeho problémy novým, originálním způsobem dusí. Komenský v této souvislosti připomíná, že když něco dětem řeknete, tak to zapomenou (memorovací systém). Když jim to ukážete, což je o něco lepší, tak si to spíše zapamatují. No a pokud je do toho zapojíte, je to nejlepší, to je ona škola hrou, projektové učení a tak dále, tehdy to děti pochopí. Věřím, že díky technologiím budeme schopni školu hrou začít uplatňovat v mnohem větší míře.

Nyní máme technologie 21. století, ale školní model z 18. století. Škola je stále založena na memorování, všichni se učíme totéž. Nereflektujeme, že je každý student individualita. Nicméně již existují projekty jako Khan Academy, které individuální způsob učení se umožňují. Stejně tak se děti mohou učit globálně, spojit se třeba přes Skype, poradit si, vytvářet týmy. Když něco takového udělají při písemce, dostanou pětku za podvádění. V práci to po lidech naopak chceme, říká se tomu týmová práce a je za to bonus. Škola je prostě odtržená od reality. Něco podobného jsem nedávno napsal pro Mladou frontu Dnes. Čekal jsem, že se proti tomu postaví spousta učitelů, ale bylo to naopak, nastala fantastická pozitivní odezva. Mnozí kantoři to cítí stejně, je ale potřeba změnit systém.

O tom, že stres (ne)musí být zabiják: Podstatný je management energie, nikoli času

Technologické změny budou pokračovat a budou stále rychlejší. V důsledku toho na nás bude vyvíjen mnohem větší tlak. Ovšem stres, pokud s ním člověk umí zacházet, nemusí zabíjet. Když například člověk cvičí, také čelí fyzickému stresu, ale pak si odpočine a celkově mu to prospěje. Problém vidím v tom, že lidé od stresu neodpočívají. Musíme se proto naučit řídit nikoli svůj čas, na který se většinou soustředíme ale svou energii. Pokud řídíte jen svůj čas, je pro vás stres zabiják.

Vrcholoví sportovci jsou na tom v této oblasti mnohem lépe než manažeři. Sportovec ze sebe něco vydá a odpočine si, zatímco manažer si neodpočine nikdy. Má čtyři nebo pět týdnů dovolené, na které ho stejně někdo otravuje telefonáty a e-maily. K tomu si přičtěte, jak dlouho by měl manažer takto fungovat. Já jsem například začal ve vrcholovém managementu, když mi bylo třicet, a skončil jsem ve třiapadesáti. Normálně se ale po manažerech chce, aby dělali do pětašedesáti. Třeba NHL například hrají lidé – Jágr je výjimka – v průměru patnáct, dvacet let, a to ještě mají během celé kariéry čas na odpočinek. Manažeři ne. Řízení energie tedy bude opravdu nadmíru důležité.