Nové hranice, ploty a zdi: Kolik nás budou stát?

V říjnu 1951 Winston Churchill již poněkud ztěžka dosedl do křesla britského ministerského předsedy, jež mu uvolnil pozdější lord Clement Attlee. O tři měsíce dříve se začala pomalu naplňovat jeho odvážná vize, symbolicky formulovaná jako touha "jezdit po Evropě bez pasu". Jak mělo později vyjít najevo, Pařížská smlouva, ustavující Evropské společenství uhlí a oceli, se stala základem pro experiment jménem Evropská unie. Cestování bez pasu, jež umožnila dohoda uzavřená roku 1985 v lucemburském městečku Schengen, se vedle zavedení společné měny stalo jeho nejvýraznějším úspěchem.

A přece stačil pouhý rok, aby vše bylo jinak. V prosinci 2015 BBC napsala, že "novou mantrou se stává bezpečnost hranic". (Pomineme nyní onu ironii, že tato stížnost vyšla z Británie, která si hranice hlídá po celou dobu ze všech členů EU nejbedlivěji.) A skutečně – nejen takzvaná vnější hranice Schengenu, nýbrž i mnohé vnitřní hranice mezi jednotlivými signatářskými zeměmi se dočkaly razantního opevnění.

Došlo k tomu z několika důvodů. Nejprve Evropa přibouchla dveře před tureckým nosem. Poté se Řecko kvůli masivnímu dluhu dostalo na hranu vyhoštění z eurozóny. Za měsíc budou Britové hlasovat o setrvání v EU, přičemž hlasy odpůrců a příznivců jsou podle průzkumů povážlivě vyrovnané. Ale především tu jsou spojené nádoby útoků islamistů a absurdně početného množství uprchlíků či ekonomických migrantů (rozlišit přesně jedno od druhého je mnohdy nad lidské i byrokratické síly) z jihovýchodu. Jejich největšími dodavateli jsou Afghánistán, Irák, Sýrie, Somálsko a Eritrea.

K Maďarsku, Německu, Chorvatsku, Řecku, Španělsku, Itálii, Francii a Slovinsku přičtěme opevněné či alespoň dobře oplocené hranice mezi pobaltskými zeměmi (na obranu proti Rusům). Dostaneme obrázek, který jako kdyby se začal vzdáleně podobat poměrům před rokem 1989. Vezměme zároveň v úvahu i stále nevyřešený Kypr, boj o území (dosud jen poziční) v Jihočínském moři a třeba neustálý územní spor Peru s Bolívií, opětovně hlídanou hranici mezi Spojenými státy a Kanadou, no a samozřejmě uvažovanou "velkou Trumpovu zeď", jež by podle náhle prominentního amerického politika měla oddělovat USA od Mexika. Zjistíme, že Churchillův ideál je ohrožen – státní hranice si začaly vydobývat zpět pozice již jednou milosrdně ztracené. Co by se dělo, kdyby tento trend převládl?

Vysoká cena za diskutabilní bezpečí

Nejcitelněji by podle časopisu The Economist byli postiženi Evropané. Mnoho z nás pozapomnělo (a mnozí ani pamatovat nemohou), jak starý kontinent před Schengenem vlastně vypadal. Například při letní jízdě do Itálie museli řidiči (i ti, kteří směli, tedy vyjma většiny občanů zemí sovětského bloku) ze severněji položených evropských oblastí stát hodiny před Brennerovým průsmykem.

Rekreace by však byla tím nejmenším problémem. Utrpěl by i trh práce – dnes jezdí denně do práce přes vnitřní hranice Schengenu 1,7 milionu lidí. Drtivá většina z nich by musela hledat práci, obvykle horší.

Nevyhnutelně by stouply spotřebitelské ceny, do nichž by firmy promítly vyšší náklady na delší cestování (a v častém případě rychle se kazícího zboží i na skladování). Tak či onak by z maloobchodních regálů zmizel větší počet produktů, než jsme nyní schopni ocenit.

Stejně by byla postižena pozice Evropy v mezinárodní - či snad mezikontinentální? - konkurenci. Například ekonomiky asijských zemí se integrují poměrně rychle.

A největší ironie tkví v tom, že efekt, který by obnovení hraničních kontrol mělo, by patrně byl méně příznivý, než jeho současní zastánci doufají. Jen pro ilustraci, žádný útočník z loňského pařížského masakru nebyl "uprchlíkem" ze Sýrie či Iráku, všichni byli rodilí Francouzi či Belgičané. Navíc v minulosti ani dobře bráněné hranice nezastavily teroristická hnutí (Rudé brigády v Itálii, RAF v Německu, ETA ve Španělsku nebo IRA a další v Irsku a Severním Irsku).

Kromě toho by vzala zasvé pomalu a bolestně vznikající bezpečnostní integrace. Na 40 evropských organizací dohlížejících na dodržování zákonů dnes spolupracuje tak úzce, jak by si za režimu méně navzájem propojeného nemohly dovolit.

Jinými slovy, platili bychom cenu vyšší, než jakou si umíme představit. Tedy, někteří z nás to neumějí – německá Bertelsmannova nadace odhaduje, že ztráty způsobené trvalým obnovením hraničních kontrol na území Schengenu by se za deset let vyšplhaly na 1,4 bilionu eur. Sen sira Winstona zkrátka měl něco do sebe.

Zdroj: The Economist