Jak banky a regulátoři lžou investorům
Americké banky jsou v dobré kondici a jsou na tom výrazně lépe než před světovou finanční krizí z roku 2008, ujišťují investory regulátoři i politici ve Washingtonu. Aby také ne, pravidelně podstupují zátěžové testy, jsou pod přísným dohledem a musejí splňovat nekompromisní požadavky kapitálové vybavenosti. No dobře, a teď pravdu.
Zpřísňování regulací a kapitálových požadavků na papíře vypadá krásně, skutečnost je ale trochu jiná. S regulací ve Spojených státech je to jako s bezpečnostními kontrolami na letištích, které, přiznejme si to, jen vytvářejí iluzi bezpečí.
Která konkrétní regulatorní opatření ve finančním sektoru jsou jen propracovaným maskováním, jež má balamutit investory?
Zátěžové testy
Takzvané stres testy bank mají ukázat, zda a v jaké kondici by finanční domy ustály další finanční krizi. Investoři výsledky zátěžových testů vždy očekávají s velkým napětím a média po jejich zveřejnění s velkou slávou informují, že naprostá většina bank by krizi ustála bez větších problémů. Stres testy jsou ale jen cárem papíru, který vůbec o ničem nevypovídá.
Scénáře zátěžových testů jsou založeny na modelování vývoje ekonomiky a dění na trzích. Problémem ale je, že skutečná krize je prakticky vždy mnohem horší než modely. Naposledy to ukázala finanční krize z roku 2008, během níž se všechny noční můry investorů a regulátorů staly skutečností. Navíc prakticky všechny najednou. Zátěžové testy rovněž nepracují s kontextem. Žádný model například nepočítá s tím, že by podobně jako v roce 2008 mohla zkrachovat velká banka, která by s sebou stáhla i další finanční domy, a tím podrazila nohy celému finančnímu sektoru.
Navyšování kapitálu
Pokud v zátěžových testech některá banka nesplní požadavky kapitálové vybavenosti, vyzve ji regulátor, aby si kapitál doplnila. Toto pravidlo je ale zřejmě ještě zbytečnější než samotné stres testy.
V bankovnictví funguje kapitál v zásadě jako nouzový rezervní fond. Kapitál přichází na řadu až ve chvíli, kdy trhy začnou kolabovat a hodnota aktiv v držení bank se řítí dolů. Finanční domy s uspokojivou kapitálovou vybaveností zůstanou solventní, ostatní zkolabují.
Navyšování kapitálové vybavenosti by fungovalo, kdyby banky pravdivě informovaly o svých rozvahách. Současná pravidla jim ovšem umožňují, aby o ledasčem zcela legálně neinformovaly, případně o některých věcech informovaly tak, aby zbytečně nezpochybňovaly svoji připravenost na horší časy.
Jeden z vrcholných představitelů americké Federální společnosti pro pojištění vkladů (FDIC) dokonce nedávno varoval, že "systém bankám umožňuje až příliš jednoduše skrývat riziko" a že skutečné úrovně kapitálové vybavenosti amerických bank jsou nedostatečné na zajištění pružnosti bankovního sektoru.
Volckerovo pravidlo
Regulace v podobě zákazu provádění některých rizikových obchodů finančních institucí na vlastní účet, známá jako Volckerovo pravidlo, si klade za cíl ochranu finančního systému a pojištění vkladů před další finanční krizí podobnou té z roku 2008. Jenže Volckerovo pravidlo stále naráží na jeden zásadní problém.
Pravidlo mělo být plně účinné od 21. července 2012. Do tohoto data se měly americké banky zbavit všech rizikových aktiv, na něž se opatření vztahuje. V únoru 2012 ale bylo jasné, že americké banky tento termín nedodrží, a tak bylo rozhodnuto o jeho posunutí. A pak znovu a znovu. Nyní platí rok 2022.
Proč ty průtahy? Americké banky jednoduše nejsou schopny riziková aktiva prodat. Není totiž, kdo by je koupil (za smysluplnou cenu). Pokud by banky tato aktiva prodaly okamžitě, utrpěly by obrovské ztráty. A to si nepřejí ony ani regulátoři. A tak místo toho, aby byly finanční domy nuceny přiznat, jak na tom ve skutečnosti jsou, regulátoři stále ustupují a dovolují, aby finanční domy pracovaly se 100% hodnotou rizikových aktiv bez ohledu na jejich tržní cenu. Odvážní tomu říkají legální podvod.
Zdroj: sovereignman.com
