Síla transatlantického pouta aneb Jak Apple a Deutsche Bank (ne)rozdělily EU a USA

Koncem srpna Evropská komise uvedla, že se domnívá, že Irsko v letech 2003-2014 bezdůvodně poskytlo společnosti Apple daňové úlevy ve výši 13 miliard eur s tím, že skrze dva speciální daňové výnosy (z let 1991 a 2007) týkající se právě společnosti Apple umožnilo interně alokovat většinu zisků do neexistujícího "ústředí" firmy ("head office"). Toto ústředí daňově nespadalo do Irska, ovšem ani nikam jinam, a dle komise existovalo pouze na papíře. Jeho jedinou aktivitou bylo zasedání dozorčí rady. Efektivní sazba daně, kterou Apple v Irsku platil, se tak z 1% v roce 2003 dostala na 0,005% v roce 2014. Irsko má Apple dle EK dodanit, a to i s příslušnou úrokovou penalizací.

Apple a Irsko si myjí ruce

Že se to společnosti Apple nelíbí, je jasné. Její ředitel Tim Cook si nebral servítky, když obvinění komise označil za "politickou hovadinu", finanční ředitel firmy Luca Maestri teatrálně varoval, že rozhodnutí komisařů bude mít "devastující dopad na evropskou ekonomiku", a platit nehodlá.

Na první pohled překvapivě však nechce peníze přijmout ani samotné (dle komise o daně ošizené) Irsko. Jeho postoj je však také poměrně logický – ač je země členem Evropské unie, stále je považováno za v podstatě tolerovaný daňový ráj, a to nejen kvůli nízké sazbě korporátní daně (12,5 %), ale i kvůli vstřícnému zacházení s velkými společnostmi. Svůj status nejpřívětivější země EU pro přímé zahraniční investice, pracně budovaný od 80. let, Irsko nechce ztratit, a to ani za cenu toho, že by z dodatečných daní od Applu například pokrylo část dluhů, které nabralo při záchraně svého bankovního sektoru v letech 2008-2009.

Potud celkem bez překvapení. Co ale překvapí, je výzva 185 ředitelů amerických společností, kteří se okamžitě jednomyslně postavili na stranu Applu a žádají zrušení rozhodnutí Evropské komise. Vzhledem k tomu, že zpráva komise není veřejná a má 150 stran, těžko lze předpokládat, že si ji před podepsáním výzvy mohli prostudovat. Ačkoli se zahalili do rétoriky o nutnosti předvídatelnosti podnikatelského prostředí a o tom, jak státům nikdo nemá mluvit do jakkoli stanovených daní, jako nezúčastněnému pozorovateli mi to spíše zavání příslovím o potrefené huse a nepochopením toho, že se zde nejedná o daně per se, ale o (nedovolenou) státní pomoc.

Otloukánek jménem Deutsche Bank

Pravidla státní pomoci jsou v EU platná od roku 1958 a selektivní daňové úlevy byly jako způsob (nepovolené) státní pomoci mnohokrát předmětem rozhodnutí Soudního dvora EU (například rozhodnutí C-387/92 nebo C-106/09P, pokud by si chtěl někdo dohledat). Komise navíc necílí jen na Apple, předmětem vyšetřování jsou i pobídky pro Fiat, Amazon a McDonald's v Lucembursku či Starbucks v Nizozemsku.

Žádné podobné obrany se naproti tomu nedostalo Deutsche Bank, po které jen pár dnů po zveřejnění nálezu Evropské mise začalo americké ministerstvo spravedlnosti požadovat 14 miliard dolarů, tedy téměř přesně stejně, jako chce komise po Applu, a to za údajně pochybný prodej hypotékami krytých cenných papírů před krizí.

V Americe je tedy zřejmě – s jen malou dávkou nadsázky – mnohem lepší (údajně) neplatit daně než prodávat (údajně protiprávně) cenné papíry profesionálním investorům. A zdá se, že transatlantické pouto je mnohem méně pevné, než se na první pohled zdá. A to ještě prezidentem není Donald Trump.