ČNB v pasti minulosti aneb Proč najednou ta nechuť?

Čeho se najednou ČNB bojí? Nejsou toto právě data, na která čekala? Odpovědi najdeme v prohlášení po listopadovém zasedání. Z něj plyne, že se ČNB obává rizika oživlé inflace. V prohlášení totiž stojí, že rizika nové prognózy jsou "výrazná a jdoucí proinflačním směrem".

Tím hlavním je hrozba ztráty ukotvenosti inflačních očekávání, což by se podle ČNB "mohlo projevit ve zvýšených mzdových požadavcích a také ve výraznějším přecenění na začátku příštího roku, které by znamenalo inflaci výrazněji nad cílem po celý příští rok".

Dodávám, že se již ani tak nejedná o riziko, ale spíše o realitu. Očekávání domácností i firem (které čekají průměrnou inflaci v nejbližších třech letech nad 5 %) jsou totiž stále podstatně zvýšená. Při nejnižší nezaměstnanosti v Evropské unii se tak lze důvodně obávat, že růst mezd v roce 2024 (opět) nebude v souladu s růstem produktivity práce, a při pohledu na skokový nárůst inflace v lednu 2023 pak také toho, že prodávající využijí leden 2024 k přepsání ceníků, které s námi pak v podobě vyšší inflace vydrží po celý rok. Přičemž se ví, že si domácnosti skrze velice vysokou míru úspor vytvořily dostatečný polštář k absorpci růstu cen.

Dalším rizikem, které ČNB zmiňuje, je expanzivní fiskální politika. Ta bude pokračovat i v příštím roce, protože díru ve strukturálním saldu vyhloubenou během pandemie konsolidační balíček postavený na rušení (stále jen vágně definovaných) dotací nezasype.

Co celá diskuze o rizicích vlastně znamená? Jednou z možných interpretací je to, že kdyby došlo v minulosti k rychlejšímu růstu sazeb, nezaměstnanost by nyní byla (třeba) na úrovni 5 % a 7-8% výnos 10letých vládních dluhopisů ČR by snad dotlačil stát dříve k výraznějším úsporám. A my bychom si pak mohli být o něco jistější, že podhoubí, ze kterého může inflace kdykoliv opět vyrašit, je slabší.