Riziko populismu: O významu nesystémových stran pro stabilitu systému aneb Bouře roku 2017 se rychle přežene, pokud vůbec přijde

Nejsem politolog, ale mám problém se sváděním všeho na populismus. Na sklonku loňského roku k tomu napsal ve Financial Times skvělý komentář Jan-Werner Muller z Princeton University. Podle něj je za populistická nesprávně označována řada protestních hnutí, která v politických systémech mohou hrát konstruktivní roli, protože do politiky přinášejí témata a pohledy hlavními stranami přehlížené.

V Evropě v řadě případů na začátku protestních proudů stála reakce či protest na stávající politiku, která se hájila mantrou "there is no alternative". Ta přitom není pravdivá, vždy totiž existuje více cest. Přesto například záchrana eura od roku 2010 byla obhajována a prosazována právě tím, že to jinak nemůže být a že není o čem jednat.

Na protestní hlasy se nabalují i opravdoví populisté, vše je v reálu složitější a barevnější. Stačí se podívat na vývoj Alternative für Deutschland. Podle Mullera je tragédií současné evropské politiky to, že se vyhrotila do bodu, kdy na jedné straně máme krátkozraké technokraty zaštítěné heslem "there is no alternative", zatímco druhou ve stále větší míře obsazují populisté s jednoduchými řešeními.

Ano, rok 2017 bude v Evropě bouřlivý, už kvůli tomu, že bude patřit k supervolebním. Řádné parlamentní volby proběhnou v Nizozemsku, Francii, Německu a Česku, Francii čekají prezidentské volby a nad Itálií a její aktuální vládou visí otazník. Lze přitom očekávat, že již intenzivní předvolební klání budou vyvolávat nervozitu a napětí.

Řada protestních, protisystémových a populistických hnutí může relativně uspět, některá propadnou. Řada stávajících politiků může volby prohrát, ale střídání vlád je v demokracii normální. Stejně tak je přirozenou součástí demokracie určitá míra nejistoty. Dokonce bych ji označil za její pozitivní vlastnost, protože o stabilitu (ztuhlost) usiluje spíše autokracie či technokracie.

Současně finanční a další problémy a ekonomický vývoj, konkrétně stagnace Itálie, Francie a tak dále, způsobují křehkost prostředí, v němž každé zhoršení, které přinese politika, může mít zásadnější dopad. Na druhou stranu, případná katarze, byť krátkodobě nepříjemná či bolestivá, může přispět k tomu, že se začnou řešit problémy, které se dlouhodobě neřeší (banky v Itálii a další zastydlé reformy).

Při obhajobě statu quo se ve stále větší míře straší tím, co vše odklon od "no alternative" přinese. Referendum o brexitu přitom sice spustilo změny na britské politické scéně, vše nicméně proběhlo standardní formou, scénáře finanční a ekonomické katastrofy se nenaplnily. Podobný proces s sebou samozřejmě nese spoustu nejistot a rizik, ale vody Atlantiku britské ostrovy zatím nepohltily a ani nepohltí. Spojené státy s Donaldem Trumpem v čele nejspíše půjdou jinou cestou, než kudy osm let kráčely s Barackem Obamou, ale konec civilizace také nenastane. Proto se na prahu supervolebního roku 2017 v Evropě mějte na pozoru před katastrofickými scénáři.