Denní glosa: Bacha, Donalde!
Nemine den, aby na amerického prezidenta nevyplavala nějaká další hrůza. Jednou podává ruku tak, že všem světovým vůdcům způsobí distorzi ramene, jindy se jeho zeť dohaduje s Rusy, jak budou směňovat ruské zelí a pneumatiky za americké tajné informace o jaderných ponorkách (nebo tak něco).
Minulý týden legrace skončila. Německá kancléřka Angela Merkelová se nechala slyšet, že "se již nemůžeme spoléhat na své partnery" a že "musíme o svém osudu rozhodovat sami". Představme si na okamžik, že tohle zazní z úst kteréhokoli jiného německého politika, než je zrovna klidná, uvážlivá a racionální (promiň, Donalde, ta slova si vysvětlíme jindy) paní Merkelová.
Donalde, teď vypni Twitter a chvíli mlč. Podívej se, běh věcí na tomhle světě je uspořádán, nijak valně, ale aspoň nějak, podle jistého systému. Vymyslel ho moudrý muž (také si vysvětlíme) George Marshall zhruba v době, kdy jistý Fred Trump dostal ten nešťastný nápad udělat si s paní Trumpovou pěkný večer, pročež se z něho stal tvůj otec.
Celou tu dobu, po kterou ses zabýval vším možným, ten systém jakžtakž funguje. Důvody jeho existence jsou různé. Mezi ty důležité patří snaha nedopustit, aby si jakýkoli německý kancléř kdy měl důvod pomyslet, že nemá na světě rozumného spojence, a musí si tedy věci zařídit po svém.
Věř mi, že je to dobrý důvod. Řekni Jaredovi, Ivance, Steviemu (nebo si třeba pořiď do Bílého domu jezevčíka, ať to pomůže kolektivnímu IQ), ať ti to vždycky připomenou, než otevřeš to, čemu obvykle říkáme ústa.
