Půjčit, nebo nepůjčit? ČR asi zvolí polovičaté řešení

Současná debata o půjčce, kterou měla či mohla ČR poskytnout MMF, aby podpořila zranitelné země eurozóny, byla každopádně poučná v tom, že dala českým politikům a médiím možnost okusit, jak vypadají současná politická jednání o dluzích v eurozóně a jakou roli v nich může hrát malá země, jako je ta naše.

Ukazuje se, že na hlas, respektive názor malé země se při současných jednáních v E(M)U opravdu příliš ohledy neberou, a to dokonce ani v případě, kdy dotyčná vystupuje v pozici věřitele. Malý člen měnové unie v podstatě musí bez výhrad akceptovat to, co dohodne duo Merkózy, respektive na jakékoli jeho připomínky se ohled nebere.

Děsivá je v tomto ohledu zkušenost našich sousedů Slováků, kteří pod tlakem souhlasili s příspěvkem do záchranného fondu EFSF, ovšem za cenu pádu proreformní vlády a vypsání předčasných voleb. Ironií osudu je pak to, že jen několik týdnů po slovenském vynuceném "ano" ve prospěch dalších miliard pro EFSF již málokdo věří, že tento fond dokáže něco či někoho zachránit.

Navíc Slovensku i EFSF byl snížen rating, přičemž slovenský stát má velké problémy na trhu upsat jakýkoli další dluhopis.

Všichni nenávidí euro. Objem spekulací na pokles láme rekordy

Na rozdíl od Slovenska a mnoha dalších zemí, včetně těch mimo EU (viz případ Maďarska), si ČR dnes může dovolit luxus odmítnout dotovat pofidérně konstruovanou záchranu měnové unie. Připomeňme si přitom, že tato svoboda rozhodování je podmíněna existencí nízkého dluhu (ať vládního, či privátního), který je ovšem denominován v měně, již emituje domácí centrální banka. Tedy nikoli ECB, ale ČNB.