Bankovní regulace po italsku

V posledních měsících jsme byli svědky potíží tří italských bank, nechvalně známých především podílem poskytnutých špatných úvěrů (non-performing loans, NPL). Problémy všech tří bank mají původ z velké části v manažerském selhání, nejsou tedy pouze následky krize před deseti lety.

Ve vedení Monte dei Paschi di Siena (MPS) byli po dlouhé roky starostové města Siena a hlavní představitelé provincie a regionu Toskánsko, kteří tíhli k poskytování úvěrů do města a regionu, kde byly "nejefektivnější" z hlediska voličských preferencí, ale již méně pro hospodaření banky, a zviditelnili se také nevýhodnou koupí banky Antonveneta za cenu o třetinu vyšší, než zaplatil její předchozí majitel.

Představitelé Banco Veneto a Banco Popolare di Vicenza zase dlouho poskytovali upisovatelům vlastních akcí takzvanou finanční asistenci, a to bez splnění povinnosti odečtení těchto prostředků z regulatorního kapitálu. Po odečtení těchto financí se zjistilo, že banky již nedosahují požadované úrovně kapitálu, a po neúspěšném hledání velkého investora na trhu a i přes pomoc mezibankovního fondu Atlas vstoupily do insolvence dle italského práva.

Jak chránit stabilitu finančního sektoru?

Najít odpověď na otázku, kdy a jak by se mělo postupovat, aby byla chráněna finanční stabilita bankovního sektoru a aby představitelé finančních institucí netíhli k chování se znaky morálního hazardu, se snaží Evropská komise prostřednictvím Směrnice o ozdravných postupech a řešeních úvěrových krizí a Nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí. Tyto byly prvně aplikovány právě na třech italských bankách a také na Banco Popular Español, a to s rozpačitým výsledkem.

Směrnice a nařízení jsou založeny na několika základních zásadách řešení krize. Například směrnice určuje pořadí skupin osob, jež ponesou ztráty banky, a nařizuje, aby byli vedoucí představitelé banky vyměněni a současně dle národních zákonů nesli odpovědnost za selhání banky. Hlavním cílem je zabezpečit fungování kritických funkcí banky, chránit prostředky spořitelů, zabránit snižování hodnot potřebných pro řešení krize a zamezit využívání veřejných zdrojů jakožto univerzální odpovědi na problémy bank.

Italská finta

Banka v problémech má dle směrnice několik možností. V případě, že je ještě solventní, což byl případ MPS, může požádat o dočasnou mimořádnou veřejnou podporu ve formě státní záruky, tedy ve formě kapitálové injekce v zájmu zachování finanční stability. Sice se na danou situaci neuplatní pravidla nucené rekapitalizace z vnitřních zdrojů (bail-in), ale na základě pravidel o poskytování státní podpory se musí uplatnit takzvaný burden sharing, tedy že státní podpora může být poskytnuta až po přeměně podřízených dluhopisů na vlastní kapitál banky a naředění akcií existujících akcionářů.

Italská vláda nicméně umožnila retailovým držitelům dluhopisů, kteří prokáží, že jim byly dluhopisy prodány netransparentně, náhradu ve formě výměny jejich podřízeného dluhopisu za dluhopis nadřízený, na který se burden sharing nevztahuje. Italský stát je tak v současnosti držitelem 53 % akcií MPS s potenciálem zvýšit tento podíl až na 70 %.

V případech Banky Veneto a Banco Popolare di Vicenza bylo rozhodnuto, že jde o banky již v úpadku, v případě kterých by použití opatření dle směrnice nebylo ve veřejném zájmu. Jelikož byly obě banky již předmětem hodnocení ECB, a tudíž považovány za významné, bylo toto rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) v očích veřejnosti sporné a směrující spíše k podrytí závaznosti pravidel směrnice než k jejich utvrzení.

Pojem veřejného zájmu dle směrnice ovšem zahrnuje případy, ve kterých je aplikace opatření dle směrnice nezbytná a přiměřená pro naplnění jejích cílů, a insolvenčním řízením dle národního práva není možné dosáhnout účelů směrnice ve stejné míře. Veřejný zájem může například podle Bank of England představovat i umožnění okamžitých výběrů prostředků z účtů spořitelům, bez nutnosti čekat na výplatu vkladu z Garančního systému finančního trhu. Interpretace pojmu veřejný zájem a porovnávání aplikace směrnice s úpravou insolvence dle národního práva je a ještě bude předmětem mnoha diskuzí, a to nejen v rámci evropského práva regulace bankovního dohledu.

Nenaštvat voliče

Nicméně tentokrát snad převážně lokální zaměření obchodních aktivit dvou benátských bank a jejich malý tržní podíl umožnily Itálii vyvléci se z aplikace směrnice, a tedy především vyhnout se povinnosti potenciálně nařídit rekapitalizaci z vlastních zdrojů. Jelikož je italský bankovní sektor specifický vysokou mírou investic domácností do bankovních dluhopisů, rekapitalizace z vnitřních zdrojů by byla pro tisíce domácností zdrcující.

Asi právě proto ministr financí Pier Carlo Padoan slíbil náhradu za některé podřízené dluhopisy retailovým investorům s nízkými příjmy až do výše 80 % jejich nominální hodnoty. Zbytkových 20 % nominální hodnoty přislíbila vyplatit Intesa Sanpaolo, nový majitel "dobrých" aktiv benátských bank.

Italská vláda tedy i v případě benátských bank poskytla nemalý obnos na krytí ztrát vzniklých v minulých letech a z hlediska ochrany veřejných financí to rozhodně nevypadalo jako snaha přiblížit se zásadám a cílům směrnice. Zatím první a jedinou bankou, na kterou se plně aplikovala směrnice a její řešení krize bez využití veřejných prostředků, a to prostřednictvím převodu činnosti na banku Santander, zůstává Banco Popular Español.

Zdroj: Česká spořitelna