Kenneth Rogoff: Německo je vítězem a periferní ekonomiky poraženými globalizačního procesu

Svěrací kazajka společné měny odsuzuje Řecko ke stagnaci

Nedávná pomoc Řecku ve výši 130 miliard eur bude jen stěží poslední epizodou evropské dluhové krize. Hora řeckých dluhů je příliš vysoká a země není konkurenceschopná, takže bude velmi těžké a nákladné ji udržet v eurozóně. Řecko sice provedlo drastické škrty penzí a zmrazilo platy, ale ani to podle Rogoffa nestačí. Aby se Řecko stalo konkurenceschopným, musely by být platy seškrtány na polovinu, což je neprůchodné politicky. Bez radikální redukce mezd bude řecká ekonomika nadále stagnovat. Potřebuje prospekt růstu, naproti tomu se v současnosti už pátý po sobě jdoucí rok potýká s recesí. Jde o ekonomickou katastrofu historických rozměrů.

Ohledně tvrzení, že Řecko má už to nejhorší za sebou, je Rogoff silně skeptický. Řecko podle něho neprochází běžnou recesí, postihla ho plnohodnotná finanční krize, z níž se ekonomiky zotavují desetiletí: "Tento druh ekonomické krize zasáhne hospodářství daleko hlouběji než běžný výkyv hospodářského cyklu."

Řecku by mělo být umožněno opustit eurozónu, přičemž by země samozřejmě zůstala právoplatným členem Evropské unie. Poté, co by opustila měnovou unii, vrátila by se (například) k drachmě. *Drachma by brzy nato začala být obchodována se značným diskontem vůči euru, což by řecký export a sektor cestovního ruchu učinilo znovu konkurenceschopnými.* Ve chvíli, kdy by země dosáhla adekvátního stupně sociálního, politického a ekonomického rozvoje, mohla by se do eurozóny navrátit.

"Nemyslím si, že by odchod Řecka z měnové unie způsobil rozpad celé eurozóny," tvrdí Rogoff. "Evropské autority by však Řeky musely ujistit, že by je za tento krok nepotrestaly, a také by měly načrtnout plán eventuálního návratu Řecka do eurozóny."

Aby byly případné dopady odchodu Řeků z eurozóny co nejmenší, trhy by měly dostat odpovědi na dvě otázky:

1. Které země nakonec v eurozóně zůstanou?

2. Jakou cenu je Evropa připravena za tyto kroky zaplatit?

Problém tkví v tom, že evropští lídři zatím na tyto otázky nepodávají přesvědčivé odpovědi.

Má Merkelová dopustit rozpad eurozóny?

Rogoff nechce uvažovat o rozpadu, ale spíše o přeměně eurozóny, kdy by bylo dovoleno jedné nebo několika periferním zemím dočasně vystoupit z měnové unie, aby získaly větší flexibilitu: "Pro takto jedinečnou krizi neexistuje v současnosti snadné řešení. Jisté však je, že největší chyby byly učiněny v devadesátých letech."

Tím však Rogoff netvrdí, že byl celý projekt evropské integrace od počátku špatný: "Společná měna pro země jako Německo a Francie je pochopitelná vzhledem k politickým přínosům, ale vážným pochybením bylo vzít do eurozóny čistě z důvodů politické unie všechny jižní státy. Mnohé z nich na to nebyly ekonomicky připraveny."

Stalo se, ale co dál?

Rogoff vidí jen dvě možnosti: buď se eurozóna kompletně zhroutí – se všemi katastrofickými důsledky, které to přinese -, nebo její silné jádro zvládne přeměnit eurozónu ve skutečnou politickou unii. Nedávná smlouva o rozpočtové odpovědnosti je pak tím správným krokem, ale nebude to rozhodně stačit: "Tato smlouva zatím jen dala trhům dočasnou iluzi, že problémy jsou řešeny. Nic víc."

To, co měnová unie potřebuje víc než cokoli jiného, je centrální vláda zahrnující ministra financí – autoritu s kontrolou nad daňovými příjmy a výdaji unie. Jednotlivé státy by měly také přestat trvat na národní kontrole bank. Ta by měla spadat výhradně do kompetencí unie.

Jen málo zemí je na to ovšem skutečně připraveno. Evropané mají zatím spíše opačný pocit, že má Brusel už dnes moci až příliš. Politici se bojí podnikat kroky tímto směrem, protože mají strach z voličů. Eskalace krize bude nejspíše impulzem, jehož rozměr a dopad si zatím neumíme představit - Spojené státy evropské potom vzniknou mrknutím oka.

Rogoff přirovnává současnou situaci v Evropě k mezistádiu, v němž byla v 18. století Amerika. Ratifikaci americké ústavy v roce 1788 předcházelo 12 let konfederace, která někdy fungovala, ale jindy také ne.

"Státy jsou jako lidé: málokdo spolu vydrží léta bez svatby."

Eurobondy by podle Rogoffa nebyly tím správným "stvrzením manželského svazku", naopak, v současné situaci by byly velmi špatným řešením: "Jak by se pak mohlo Německo bránit, kdyby například francouzský ministr financí dělal špatná rozhodnutí?" namítá Rogoff. "Koncept eurobondů by se stal relevantním teprve ve chvíli, kdy by byla dokončena politická unie."

Za příčinu současné krize považují mnozí ekonomické nerovnováhy v rámci eurozóny. Jihoevropské ekonomiky dokonce obviňují Němce, že příliš vyvážejí. Problémem Portugalska a Španělska však není Německo, nýbrž Čína. Jižané by měli už konečně pochopit, že si nemohou udržet současnou životní úroveň v kontextu globalizace bez výrazných ekonomických reforem. V globalizaci je vítězem ten, kdo dokáže včas rozpoznat příležitost a umí se nové realitě rychle přizpůsobit.

Mzdy v jižních státech v posledních několika letech výrazně rostly, přestože tyto země tradičně vyráběly relativně jednoduché zboží, například textil. Nejsou už konkurenceschopné v globálním kontextu, a proto je produkce přesouvána do Asie. Naproti tomu Německo má inovativní průmyslový sektor a dodává na trh vysoce kvalitní produkty, které jsou poptávané v rozvíjejících se ekonomikách. Proto budou vítězem globalizačního procesu Němci, a ne Portugalci, Španělé nebo Italové.

Německo nemůže navýšit mzdy, aby posílilo poptávku v Evropě, jak radí někteří ekonomové. Čelí totiž konkurentům mimo Evropu, kteří by příležitosti méně konkurenčního Německa okamžitě využili. Pro periferní ekonomiky existují jen dva způsoby, jak v globalizaci obstát:

1. Budou investovat mnohem více do vzdělání s cílem vyrábět kvalitnější zboží;

2. sníží mzdy v exportních odvětvích, aby si udržely konkurenceschopnost v porovnání s mladými trhy (jako jsou Čína, Indie nebo Brazílie).

Pokud se podaří udržet všechny dosavadní členy v eurozóně i v dalších letech a Německo bude nést na svých bedrech ohromné dluhy ostatních zemí, zaplatí za to nepřiměřenou cenu všichni zúčastnění: jižní Evropa bude uvržena do permanentní stagnace a růstová trajektorie německé ekonomiky bude brzděna slabšími články eurozóny.

Zdroj: Spiegel