Euro skončí právě takhle
Řecku dojde hotovost a Španělsko zdecimuje nemovitostní bublina. Tak vidí zánik eura člen Cato Institutu Gerald O'Driscoll. Řeckem to začalo a tato země zůstává pomyslným epicentrem měnové a fiskální krize eurozóny. I španělské dluhopisy dnes dopoledne ukazují, že se situaci v Evropě nepodařilo uklidnit. Trhy se "Grexitu" bojí, ačkoli jde de facto o marginální problém vzhledem k významu řecké ekonomiky. Finální dějství tragédie eura se neodehraje v Řecku, ale ve Španělsku.
Výhra proevropské koalice koupila Řekům čas. Akutní hrozba výstupu z eurozóny je možná na čas zažehnána. Proč se ovšem případného Grexitu všichni tak bojí?
Odchod Řecka z eurozóny by za normálních okolností neměl mít na osud společné měny významnější vliv. To však neznamená, že by nebyl bolestný pro řecké obyvatele. Výsledek nedělních voleb rozhodl pouze o delším časovém horizontu odchodu země z eurozóny, fakt, že se tak dříve či později stát musí, víme už více než dva roky.
Co by se stalo v Řecku, kdyby EU došla trpělivost?
Stačí otevřít učebnici monetární ekonomie a podívat se na kapitolu, která popisuje, jak probíhá bankrot. V ekonomických transakcích obvykle supluje hotové peníze úvěr. Ale co když úvěrové toky vyschnou? Firmám, domácnostem a vládě se nedostává peněz. Vláda neplatí dodavatelům a zaměstnancům, domácnosti nemohou zaplatit účty firmám za služby a zboží. Tyto firmy pak nezaplatí svým dodavatelům a zaměstnancům a spirála insolvence je na světě.
V Řecku každý, kdo může, vyvádí úspory ze země, třeba do bank v jiných státech eurozóny (v Německu) nebo mimo měnovou unii do Švýcarska, Spojeného království či USA. Tomu se v praxi říká "run na banky", po němž následuje barter. Řecko bude muset opustit euro, protože to bude nutnost. Drachma bude pro směnu výhodnější.
Životní úroveň Řeků, která se dramaticky snižuje, klesne ještě daleko více. Teprve pak nastane čas na to, aby Řekové začali nanovo (pokud tedy nerozpoutají občanskou válku).
I když by odchod Řecka měl bolestivé následky hlavně pro samotné Řeky, nebude to apokalypsa, jíž někteří (zvláště evropské autority) vyhrožují. Hraje se tu o něco úplně jiného.
Čeho se bojí Troika i celý svět?
Jsou zde dva hlavní důvody, proč se oficiální instituce tak strachují krachu byť jen malé členské země eurozóny:
- "Globální nákaza"
Všichni by prozřeli, že stejně jako Řecko dokáže fungovat jedině na dluh mnoho dalších vyspělých států.
Ačkoli se tomu evropské autority snaží všemožnými záchrannými balíčky a intervencemi zabránit, k nákaze už v reálu dochází, peníze potřebují ve Španělsku a na Kypru. Opatření typu nalévání likvidity z ECB nebo záchranné půjčky působí jen dočasně. Autority EU si tím kupují dodatečný čas na opožděnou přípravu svých bank na nejhorší scénáře.
- "Lehmanovská událost"
Neboli nejistota ze spuštění kontraktů CDS a znehodnocení podkladových aktiv derivátů. Trh s nimi je, jak jsme se přesvědčili v roce 2008, neregulovatelný, nikdo přesně nedokáže určit jeho hloubku, natož pak dopady hromadného spuštění kontraktů a odpisu aktiv. To by sice v případě Řecka nebylo významné (všechny rozumné banky už řecká aktiva ze svých rozvah postupně odepsaly), ale po rozšíření nákazy do zemí, u nichž na to finanční společnosti ještě nejsou připraveny, už ano.
Co se ve skutečnosti děje ve Španělsku?
Řeckem začala zmítat fiskální krize (země utrácela více, než na co si sama vydělala), která přešla do bankovní krize. Se zpožděním to samé pozorujeme ve Španělsku. "Spexit" ale bude daleko dramatičtější událostí než "Grexit". Španělsko bylo podle propočtu MMF v roce 2011 více než pětinásobnou ekonomikou než Řecko. Na rozdíl od Řecka má navíc mezinárodně významné velké banky.
V dnešní době jsou stát a bankovní systém spojené nádoby, proto moderní krize probíhají v tomto sledu. Banky skupují vládní dluhy, čímž podporují stát, a vlády se na oplátku zaručují za závazky bank. Ve chvíli, kdy jedna strana selže, stáhne s sebou i druhou.
Ve Španělsku selhaly obě: vláda hospodařila s obrovským deficitem a banky poskytovaly "špatné úvěry". Půjčovaly developerům na výstavbu nových domů a domácnostem na koupě bytů od developerů. Španělský stavební průmysl byl ve srovnání s jinými zeměmi v poměru k ostatním odvětvím přebujelý. A stejně disproporční byl i růst objemu úvěrů na financování tohoto nemovitostního boomu.
Španělské banky odepisují špatná aktiva, seč jim síly stačí, ale stále to není dost. Výši finálních odpisů nikdo nedokáže odhadnout, je však jisté, že Bankia neskončila v rukou španělského státu jako poslední. Proto také ten výkřik z Madridu směrem k EU - vláda připustila, že jí na rekapitalizaci bank nebudou stačit peníze. Evropa Španělsku "odklepne" 100 miliard eur, jak však praví zkušenosti z prodělaných bankovních krizí – prvotní odhady nákladů se vždy ukážou být příliš nízké.
Politici začínají s popíráním problémů a pokračují s jejich podceňováním – tento fenomén je pro všechny krize společný (americká krize v 80. letech, hypotéční krize 2007/8 a evropská dluhová krize).
Proč Španělsko položí euro?
Budou němečtí daňoví poplatníci ochotni pro "blaho unie" obětovat ještě větší sumy než 100 miliard na pomoc španělským bankám? Přidají se k "záchranné akci" země mimo eurozónu, například Švédsko či Spojené království? Nebo pohár trpělivosti přeteče a Španělsko bude ponecháno napospas osudu, jímž bude krize ve stylu Velké deprese 30. let? "B" je správně, první varianta je při respektování demokratických principů politicky neschůdná (o tom nás mohou přesvědčit už budoucí celonárodní volby v Německu).
Španělská bankovní krize není závěrem, nýbrž počátkem celoevropských bankovních problémů. Banky ve Francii, Spojeném království a Německu drží taktéž obrovské sumy státních a privátních špatných úvěrů spojených s PIIGS. Vývoj na dluhopisovém trhu v uplynulém týdnu jasně ukázal, že investoři již jen vyčkávají, kdy se o záchrannou půjčku přihlásí také Řím.
Měl Friedman pravdu, když predikoval brzký kolaps eura?
Euro je první zcela uměle vytvořenou měnou. Měnou bez státu. EU není federace, jen aglomerace suverénních celků. Států, které trápí rigidita, a to zejména pracovního trhu. Jazykové bariéry a protekcionismus ztěžují mobilitu, což jim brání adaptovat se na cyklické a strukturální změny.
Přesně z těchto důvodů Milton Friedman v roce 1999 předpověděl, že euro zanikne do deseti let. Zmýlil se v načasování, ale fakt, že krize brzy přijde, odhadl bezchybně.
Evropská vláda je bezzubá. Vyhýbá se potřebným rozhodnutím. Španělští politici, ale i evropské špičky raději utrácejí miliardy za provizorní záplaty, než aby se realitě postavili čelem a vzali na vědomí skutečný rozměr problémů. Ne fiskální deficity, ale banky budou nakonec zkázou eura.
V tomto se Milton Friedman rozhodně nemýlil: "Pokud by se Evropa rozhodla pro vytvoření federativního státu, bude společná měna přirozeným vyústěním. Když se však 17 států nejdříve rozhodne přijmout společnou měnu bez politické unie, bude přirozeným vyústěním katastrofa."
Zdroj: WSJ
