Evropská nezaměstnanost: Jazyková brzda pro rychlejší oživení
V eurozóně nikdy nebyly takové ekonomické rozdíly mezi regiony jako dnes. Zatímco v Německu a Nizozemsku klesá nezaměstnanost, na jihu se bojuje o každé pracovní místo. Největší překážkou k návratu rovnováhy je zajisté společná měna, která stanovuje stejná pravidla hry pro všechny země. Evropa ovšem postrádá také jeden důležitý prvek společného trhu – stěhování se za prací.
Statistiky hovoří především v neprospěch mladé španělské generace - z mladých Španělů je bez práce každý druhý. Evropská unie přitom nijak neomezuje pohyb pracovních sil, takže by dvacetiletí "hombres" mohli se stejným vzděláním pracovat za mnohem slušnější peníze v Německu (viz tabulka). A letenku z Madridu do Frankfurtu pořídíte od nějakých 20 eur. Proč tedy nevidíme exodus z Pyrenejského poloostrova na sever?
Španěly lze samozřejmě podezírat z nižšího pracovního nasazení a závislosti na siestě, teplém počasí a místním fotbalovém klubu, ale největší bariérou je zjevně řeč: takovému advokátovi, psychologovi nebo žurnalistovi jsou všechny jeho diplomy k ničemu, pokud neumí pořádně německy.
Jazyková bariéra z velké části vysvětluje také stále relativně chudé pohraničí České republiky. Z Ústí do Drážďan a z Břeclavi do Vídně se dostanete za 50 minut autem, německy mluvící sousedé si ovšem v porovnání s českým pohraničím užívají čtyřnásobné platy a poloviční nezaměstnanost. Částečnou omluvou budiž fakt, že do loňského května byly pracovní trhy Německa a Rakouska víceméně uzavřené. Jenže ani po jejich otevření žádný úprk za pohádkovými penězi nenastal.
Ač se Evropská Unie snaží integrovat, seč může – vytváří fondy na podporu chudších regionů a kráčí k fiskální a transferové unii –, bez geograficky pružného trhu práce se za jednotný ekonomický celek považovat nemůže. A taky nemůže přicházet s projekty, jako je jedna měna pro všechny, ať už jste z Finska, nebo z Portugalska. Studie ukazují, že mezi úrokovými sazbami severu a jihu eurozóny by při zdravém nastavení měnové politiky měl být rozdíl až 7 %. Kvůli "euru pro všechny" však musí Evropská centrální banka hledat kompromis, který škodí oběma evropským hemisférám.
Áj spík ingliš
Dlouhodobým lékem, myšleno během několika desetiletí, by mohlo být mnohem větší rozšíření angličtiny, která by byla vnímána na podobné úrovni jako národní jazyk. Pracovní příležitosti v angličtině by pak mohla vytvářet celá evropská ekonomika, ne pouze nadnárodní společnosti typu KPMG nebo Citibank v rámci top managementu.
Celá myšlenka jednoho evropského jazyka na první pohled vypadá hodně přitažená za vlasy. Pokud se ovšem podíváme do Skandinávie, zjistíme, že tam jsou o pár generací před zbytkem Evropy a model, kdy přes 85 % populace umí anglicky, uplatňují již relativně dlouho.
Pro srovnání nabízím typický příklad z úspěšně fungující (monolingvní) měnové zóny – Spojených států, pro který nemusím jít dál než do facebookové databáze kamarádů: Nick pochází z Iowy na středozápadě USA, pro studium si vybral přes 1 000 km vzdálenou školu v Pensylvánii a se svým diplomem hodlá zamířit téměř kamkoli ve Spojených státech, kde mu nabídnou práci za slušné peníze, odpovídající jeho kvalifikaci. Nick rozhodně není výjimkou, statistiky tuto mobilitu Američanů jen potvrzují – každý rok se za prací do jiného státu přestěhuje 1,6 % Američanů. V Evropské unii jsme ochotni vzdát se domoviny pouze v 0,1 % případů ročně.
Trh práce v USA se tedy dokáže díky mobilitě občanů mnohem lépe narovnávat, lidé se stěhují do regionů, které zažívají boom (Severní Dakota, Montana), opouštějí regiony, kde není do čeho píchnout (Nevada, Arizona), a HDP může vesele růst. Eurozóna takovou výhodu nemá, a pakliže slabé státy nemají možnost oslabení měny, v Evropě nebude růst ekonomický výkon, nýbrž nezaměstnanost ve Středomoří a inflace v Germánii.
