Vyšší daně a třídní nenávist aneb slibné zítřky jedné evropské ekonomiky
Kam vede neustále zvyšování daní? Třídní nenávist není dobrým rádcem v daňové politice. Stačí se podívat do Francie. Ekonomie sice bývá někdy kritizována kvůli údajné nemožnosti provádět experimenty, ale experimenty se přesto dějí. A ve velkém. Jeden z nich probíhá už desítky let v tomto velkém evropském státu.
Francie, rok 1974 - prezidentem země se stává Valéry Giscard d'Estaing. Nezaměstnanost je na úrovni 2,9 %. Veřejný dluh dosahuje necelých 30 % HDP, ve všech odvětvích francouzského průmyslu pracuje celkově 24,1 % zaměstnanců. Naproti tomu ve veřejných, administrativních, zdravotních a sociálních službách pracuje 20,3 % zaměstnaných. Veřejné výdaje dosahují 35,2 % HDP, Francie má přebytkový rozpočet. Naposledy. O rok později se ekonomika dostane do hospodářské recese. Vláda se pokusí povzbudit ekonomiku deficitním rozpočtem. A už se nikdy z deficitu nedostane.
Všichni se musíme mít dobře
Francie byla uprostřed 70. let zdravou ekonomikou. Nebyla perfektní, ale fungovala. Trhy zboží, práce i kapitálu plnily svoji funkci. Míra přerozdělování francouzské ekonomiky v roce 1974 zhruba odpovídala nynější úrovni veřejných výdajů Slovenska nebo Irska.
V roce 1980 stát utrácí 42 % HDP, je tedy zhruba na úrovni nynějšího Polska. O rok později se však prezidentem stává François Mitterrand. Události nabírají spád. Mitterandova koalice s komunisty zvyšuje daně, utrácí a znárodňuje. Dlužno říci, že znárodňuje za ceny vyšší než tržní, takže spekulanti prožívají radostné období.
Během svého dlouhého dvojitého mandátu (1981 až 1995) dokáže Mitterand nevratně poškodit francouzskou ekonomiku tím, že zvýší výdaje až na úroveň 50,8 % HDP. Poprvé v historii Francie získává stát převahu nad soukromým sektorem. Ještě jinak řečeno, přerozdělováním se Francie řadí ke skandinávským ekonomikám, aniž by měla skandinávsky pružný pracovní trh a nízkou míru korupce.
Ve skutečně skandinávských podmínkách by se nikdy nemohla stát prezidentem kontroverzní osobnost, jakou byl Jacques Chirac (v úřadu během let 1995 až 2007). Chirac, formálně pravicový politik, jede v kolejích, jež položili jeho předchůdci. Během jeho vlády státní dluh vzroste z 55,5 % HDP na 64,2 % HDP.
Cesta do pekel
Velkolepý francouzský hospodářský experiment spočíval ve výrazném zvýšení veřejných výdajů. Jenže zvyšování výdajů selhalo v očekávané roli stimulantu hospodářského růstu. Vyšší výdaje musely být financovány zvýšením daní. Jenže - jak působí zvyšování daní na hospodářský růst? Ano, správně: jako velmi účinný tlumič.
Zvyšování spotřebních daní tlumí, celkem logicky, spotřebu. Daně z kapitálových výnosů tlumí investice. A daně či odvody z mezd zdražují pracovní sílu. Klesá poptávka po práci, roste nezaměstnanost. Zvýšené sociální výdaje je potřeba nějak financovat - a přičinlivý ministr financí již plánuje, jaké další daně ještě zvýší. Ekonomika se dostává do sestupné spirály vyšší výdaje - vyšší daně - vyšší nezaměstnanost - vyšší výdaje - a tak dále. Bez odhodlané a silné vlády není úniku.
Vraťme se ale k Chiracovi. Jeho éra byla pozoruhodná mimořádnou jednou událostí - přijetím eura. Pokles úrokových sazeb, který následoval, dal francouzské ekonomice mohutný impulz. Růst objemu soukromých bankovních úvěrů tehdy zrychlil až ke 12 % meziročně. Francie si užila pár let růstu, klesající nezaměstnanosti a iluze, že je vlastně vše v pořádku. Jeho nástupce Sarkozy však již zažil konec iluze, vystřízlivění z úvěrového dopingu.
Třídní nenávist - špatný rádce
Říjen 2012 - francouzský státní dluh překročil podle statistického úřadu INSEE 91 % HDP. Průmysl zaměstnává již jen 11 % pracujících, zato veřejné služby nabyly na 28,4 % všech zaměstnanců. Srovnejme tato čísla s rokem 1974! Vláda levicového radikála Françoise Hollanda právě navrhla státní rozpočet, který pracuje s nejvyšším zvýšením daní v novodobé historii Francie. Mezní sazba daně z příjmů ve výši 75 % a další podobná opatření mají údajně postihnout jen nejbohatších 10 % Francouzů.
Co Hollande již není schopen domyslet: když bohatý továrník bude nucen platit vyšší daně, nebude mít na investice. Nebudou vznikat nová pracovní místa. Možná propustí kuchařku, šoféra nebo zahradníka, kteří se octnou na podpoře. Možná propustí veškerý personál a přesídlí do Londýna či Bruselu. Třídní nenávist není dobrým rádcem v daňové politice.
Již téměř 30 let Francie zvyšuje daně a výdaje. Výsledkem je nezaměstnanost a dluh. Nyní Hollande tento dlouhodobý trend ještě zrychluje a doufá, že se najednou stane zázrak. Že náhle vzroste spotřeba, růst a zaměstnanost. Jenže ekonomická logika nedává podobným zázrakům mnoho prostoru. Kolik let má Francie před sebou, než se stane novým Řeckem? Uvidíme. Možná překvapivě brzy.
Psáno pro Lidové noviny
