Proč českou státní kasu (ne)může zachránit zrušení daňových výjimek?
Jsou ekonomická témata, která kolují veřejným prostorem tak nějak dlouhodobě. Nepochybně k nim patří penzijní reforma nebo třeba (ne)vyrovnanost státního rozpočtu. A právě hluboké schodky státních financí by někteří politici rádi řešili zrušením daňových výjimek. Dávalo by to smysl?
Rušení daňových výjimek je jednou z možností (do omrzení ji zmiňuje například prezident Miloš Zeman), jak oslabit neudržitelnost nastavení českých veřejných financí. Průzračnější možností je samozřejmě zvýšit daně (nebo snížit výdaje), ale to je právě pro svou průzračnost řešení politicky příliš riskantní. Daňové výjimky naproti tomu působí jako něco, co lze škrtnout (a dát tak státu do rukou více peněz), aniž by si toho někdo všiml.
Inu, bližší pohled ukazuje, že to tak asi úplně nebude. Objemově vzato by zrušení daňových výjimek skutečně přineslo do veřejných rozpočtů spoustu peněz. Podle odhadů ministerstva financí, které se týkají roku 2018, měly tehdy daňové úlevy celkovou hodnotu přes 500 miliard Kč.
Ovšem dominantně jde o úlevy, jejichž beneficienti by si případné redukce těchto opatření všimli zatraceně dobře. Konkrétně u daně z příjmů fyzických osob jde primárně o úlevy "sociálního charakteru". V případě daně z přidané hodnoty je hlavní úlevou snížená sazba (objemově jde ročně o necelých 57 miliard Kč).
Je pravda, že některé výjimky byly v posledních letech oslabeny. Příkladem je limit na daňový odpočet hypotéčních úroků, který je nižší. Dále pak časový test pro daň z příjmu z prodeje nemovitosti je delší a limit nedaněné výhry v loterii je nižší. Jde ale o "drobné", v součtu tímto způsobem veřejné finance získaly jen zhruba 12 miliard Kč. Případné zrušení dalších úlev v rozsahu alespoň desítek miliard za rok tak lze považovat za politický husarský kousek.
