Protiústavní inflace, protiinflační ústava: Budou ústavy stanovovat přijatelnou míru inflace?
Kvůli dluhové krizi si některé evropské státy do ústavy vepsaly, že je vláda povinna držet schodek rozpočtu na rozumné úrovni. Jiné státy, včetně ČR, se k tomuto kroku chystají. Německá předvolební debata položila na stůl další ústavní novum, a sice povinnost krotit inflaci.
Nápad pochází z dílny liberální FDP (Freie Demokratische Partei), která zvažuje, že by z ústavního omezení inflace udělala volební téma. Straničtí představitelé upozorňují, že množství peněz, které centrální banky nedávno napumpovaly do ekonomiky, může způsobit růst inflace. To se negativně odrazí zejména na příjmech penzistů a zaměstnanců.
Liberálové ve své argumentaci operují s třemi fakty. Jednak se podle nich už očekávání vyšší inflace projevuje, když odbory požadují 6% navýšení platů, dále je pro Němce cenová stabilita posvátná a hyperinflace z počátku 20. let minulého století z kolektivní paměti ještě nezmizela, no a v neposlední řadě si na pomoc berou Ludwiga Erharda, někdejšího dlouholetého ministra hospodářství a "otce německého hospodářského zázraku". I on se kdysi vyslovil pro to, aby cenová stabilita byla chráněna ústavou.
Stostránková ústava
Nápad, který ještě nebyl prezentován oficiálně, má již nyní řadu kritiků. Většina z nich ho považuje za bezobsažný, čistě volební manévr. Volby do německého Bundestagu se konají v září a liberálním demokratům teče do bot – podle průzkumů by se nyní do parlamentu možná ani nedostali. Věcná kritika pak poukazuje na to, že cenová stabilita v současnosti závisí především na Evropské centrální bance, a ta ji má jako jeden ze svých hlavních cílů.
Tím ale problémy nekončí. Přinejmenším je sporné, do jaké míry politici mohou za inflaci zodpovídat. V Německu mají na cenovou hladinu velký vliv kolektivní smlouvy o platech mezi odbory a svazy zaměstnavatelů a vláda má poměrně omezené možnosti do nich zasahovat. Rovněž není jasné (mimochodem stejně jako v případě "dluhové brzdy"), co by přesně politici měli dělat, začne-li inflace stoupat, případně jaká sankce by jim hrozila, kdyby proti znehodnocování měny zasáhli nedostatečně nebo neudělali nic. Dalším sporným bodem je hranice, nad níž už inflaci považovat za škodlivou. Názory se na to různí a zavádět jednotný metr pro budoucí situace bez ohledu na jejich příčiny může být nebezpečné.
Vůbec je na zvážení, zda podobná omezení patří do ústavy. Protiinflační ustanovení mohou být špatně nastavená a příliš svazující. Případně se ukáží jako bezobsažná, když si politici stejně budou dělat, co se jim zlíbí. Jediným výsledkem tak bude o něco tlustší ústava.
