Energie z pouště: Budeme svítit elektřinou ze Sahary?

Konsorcium Desertec by v severní Africe – konkrétně v Maroku, Alžírsku, Libyi, Tunisku a Egyptě -, případně i na Blízkém východě, rádo postavilo solární elektrárny o celkovém výkonu 100 až 125 gigawattů. To je až 60násobek současného výkonu Temelína a více než 6násobek instalovaného výkonu v celé ČR. K přepravě proudu do Evropy by mělo sloužit několik vysokonapěťových dálnic pro stejnosměrný proud.

I přes značnou délku kabelů by se přeprava měla vyplatit. Studie, na které se mimo jiné podílelo Německé středisko pro letectví a kosmonautiku, počítá s tím, že se jedna kilowatthodina přepravou prodraží jen o jeden až dva eurocenty. Kromě menších energetických ztrát je výhodou stejnosměrného proudu i to, že se kabely dají vést pod zemí.

Chytit paprsky slunce dopadající na Saharu

Relativně malá plocha území potřebného pro elektrárny (2 500 km čtverečných, neboli 0,025 % rozlohy Sahary) vyplývá z vysoké efektivity, kterou solární tepelné elektrárny (Concentrating Solar-thermal Power Plant, CSP) dosahují. Ročně mohou vyrobit až 250 GWh na km čtverečný. Pro srovnání, Temelín ročně vyrobí okolo 14 000 GWh elektřiny. Zapomeňme totiž na klasickou fotovoltaiku s maximální produkcí 100 GWh na km čtverečný za rok, kde je část slunečního svitu přímo převáděna na elektrický proud.

CSP elektrárny fungují jako běžné parní elektrárny, jen místo uhlí nebo plynu ohřívá kapalinu slunce. To umožňuje soustava velkých zrcadel, která se rozestaví tak, aby odrážela a koncentrovala sluneční paprsky do jednoho místa, přibližně jako lupa. Výhodou také je, že část slunečního tepla může být uskladněna v tepelných zásobnících, odkud se může čerpat v noci nebo ve špičce. Díky tomu může být celá infrastruktura využita daleko efektivněji než v případě klasických solárních panelů. V roce 2030 se počítá s až 60% vytížením přenosné soustavy, o dvacet let později dokonce s 80%.

Stíny na poušti

Poslední dobou se ale ambiciózní projekt, v jehož rámci se do nové energetické infrastruktury má investovat až 400 miliard dolarů, potýká s překážkami. Dvě rány přišly na konci loňského roku – jednak se z konsorcia stáhli němečtí strojírenští giganti Siemens a Bosch (obě firmy tlumí své aktivity na poli solárních technologií, takže šlo o vcelku očekávatelný krok), a jedna – a to je horší – svou podporu omezuje španělská vláda, která spolu s vládou italskou, francouzskou a německou o projekt zpočátku velice stála.

Madrid se obává, že saharská elektřina přetíží španělské zastaralé sítě, a s podpisem smluv nutných pro stavbu prvního tranzitního úseku Maroko-Španělsko váhá. V ohrožení jsou proto první tři elektrárny v Maroku, které měly být oním pomyslným kamínkem, který spustí lavinu. Otazníky se vznášejí i nad náklady – zatímco kilowatthodina z elektráren typu CSP by mohla stát až 24 eurocentů, velké fotovoltaické parky to dokáží za třetinu.

V konsorciu stále ještě zůstávají zvučná jména typu E.ON, UniCredit, Deutsche Bank nebo RWE, takže by bylo předčasné Desertec úplně odepsat. Jiné firmy se dokonce přidávají. V tomto ohledu vzbuzuje naději především zájem největší elektrárenské společnosti na světě State Grid Corporation of China. Číňanům jde sice asi hlavně o přenosovou technologii, ale i tak je jejich účast vítána.

Ředitel konsorcia Paul van Son proto zůstává optimistou a na začátku roku prohlásil, že nadále počítá s tím, že elektřina začne proudit z Maroka do Španělska v roce 2016. V rozhovoru pro Saarbrücker Zeitung uvedl, že konkurzy na výstavbu marockých elektráren s výkonem 500 MW jsou na dobré cestě. Současně odmítl pochybnosti, jež projekt vyvolává kvůli nedávnému teroristickému útok na alžírské plynové pole. Je totiž otázkou, zda jsou arabské země natolik stabilní, aby mělo smysl se s nimi pouštět do takto náročných projektů.

Nabízí se také otázka, zda projekt Desertec nakonec neučiní Evropu místo ropy a plynu z Ruska energeticky závislou na arabském slunci. Ale tomu by zřejmě zabránilo rozmístění infrastruktury do několika zemí.

Sluneční království

Desertec ale není jediný projekt, který ve větším rozsahu počítá s výrobou elektřiny na poušti. O slovo se na tomto poli hlásí také Saúdská Arábie. Podle americké energetické agentury Energy Information Administration by pouštní království mohlo do roku 2020 zdvojnásobit svůj instalovaný výkon ze současných 55 GW na 120 GW. Z toho by 25 GW mělo připadnout právě na elektrárny typu CSP (16 GW pak na klasickou fotovoltaiku).

Podle Adnana Amina, předsedy Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii, by se za 15 let mohla část této elektřiny dokonce vyvážet. Takové očekávání je ovšem nutno brát s jistou rezervou. Saúdská Arábie by totiž pouštní elektřinou v prvé řadě ráda snížila výrobu elektřiny z ropy. Černého zlata sice vytěží nejvíce na světě, ale každý čtvrtý barel sama spotřebuje - celkem tři miliony barelů denně, tedy asi jako Německo a Polsko dohromady. Elektřina z obnovitelných zdrojů by tak mohla uvolnit více ropy pro export. Spotřeba elektřiny navíc v království Saúdů stoupá mílovými skoky, v letech 2001 až 2011 v průměru o 6,7 %. Při stejném tempu by do roku 2020 stoupla o 80 %.

Případní evropští odběratelé saúdské elektřiny si tedy budou pravděpodobně konkurovat se silnou domácí poptávkou, nemluvě o tom, že dostat elektřinu do Evropy bude ještě těžší než v případě severní Afriky. A ani Saúdové nemají vše přesně propočítané. Pochyby vzbuzují nejen vysoké vstupní náklady, ale i pouštní prach, který může výkonnost elektráren podstatně snížit. Nicméně 100 miliard dolarů, které chce Saudská Arábie do obnovitelných zdrojů vložit, není malá suma. Možná bude mít tato investice dopad i na energetickou situaci v Evropě.