Günter Deuber (Raiffeisen Bank): Evropa potřebuje Bradyho plán, s krizí se bude prát ještě deset let

Americká ekonomika roste a v Evropě se situace zklidnila. Burzy na Západě i díky tomu posilují a měny jsou relativně stabilní. Jsou záchranné operace úspěšné, nebo jde o klid před bouří?

Myslím si, že jsme se v prvním pololetí dočkali až moc velkého klidu. Ani během příštích několika měsíců se toho moc dít nebude, protože se v západní Evropě blíží volby. Nejde jen o často zmiňované Německo, ale i o další takzvaně jádrové země. Poté ale může dojít na spory mezi jednotlivými zeměmi o to, jak dále postupovat, i na radikálnější řešení dosud nevyřešených problémů. Dříve nebo později bude nutné akceptovat větší míru společné odpovědnosti, ochotu k čemuž již potvrdila německá vláda. Diskutovat se o tom ale bude až po volbách.

Většina expertů, s nimiž se setkávám, považuje volby v Německu za zlomové. Rozhodnou prý o dalším směřování Evropy. Souhlasíte?

Budoucnost eurozóny, zejména to, do jaké míry budou respektovány základní principy měnové unie, bude nepochybně do značné míry záviset na Německu. Společná odpovědnost za evropské dluhy bude do značné míry záviset na tom, jaká bude sestavena vládní koalice. Sociální demokraté byli v posledních dvou až třech letech přece jen více nakloněni takzvaným eurobondům, emisi společného dluhu se vším, co k ní patří. Je s tím spojeno i morální riziko. I konzervativci uznali, že jednou dojde na společnou odpovědnost, jim se ale více líbí nápad, který podporuje například Německá rada ekonomických expertů. Ten počítá s omezenou společnou odpovědností podmíněnou snížením dluhu.

Jak pravděpodobné tedy je, že se věci po německých volbách dají do pohybu, že se dočkáme možná i skokového zlepšení situace v eurozóně, a tím zprostředkovaně v celé Evropě?

Může dojít ke dvěma naprosto odlišným věcem. Buď řekneme, že na společnou odpovědnost přistoupíme jednou, pouze za jistých podmínek, s cílem snížit úroveň veřejného dluhu, nebo řekneme, že napříště bude jistá míra společné garance platit u všeho. Podle mě bude právě to bod zlomu, zejména vezmeme-li v potaz relativní sílu, kterou nyní Německo má v oblasti hospodářské i politické. Zářijové volby zkrátka budou velice důležité pro další vývoj v oblastech, v nichž zatím panuje nejistota. Všechny věci, které je potřeba udělat, ale potřebují čas. Člen vedení ECB Aspen Rasmussen řekl, že bude potřeba zhruba deset let na to, aby se povedlo napravit problémy a nerovnováhy, které se během předchozích deseti let nastřádaly. Tento odhad je podle mě realistický, zejména vezmeme-li v potaz, že Evropané nejsou připraveni rychle přistoupit k potřebným tvrdým škrtům, obecněji k nepopulárním reformám.

Bude tedy příštích deset let ve znamení krátkých období relativního klidu, jaké jsme zažili v prvním pololetí, která budou střídat turbulentní časy, krizové summity a podobně?

Pokud chceme získat představu o tom, jaké výzvy jsou před námi, zaměřme se na to, co v historii se podobalo současné krizi. Pro mě je v této souvislosti zajímavá restrukturalizace dluhu, bankovní krize a dluhová krize v Latinské Americe před dvaceti, třiceti lety. Věci, se kterými se tam tehdy prali, jsou podobné těm, s nimiž se potýká Evropa: Nejdříve trocha restrukturalizace a víra, že to bude stačit. O rok nebo dva později se zjistí, že to nestačí. A všichni víme, jak to skončí – v Latinské Americe přišel Bradyho plán, tedy převzetí dluhu. To byla pomyslná cílová stanice. Než se do ní v Latinské Americe dostali, proběhla řada pokusů, mnoho zastávek, které však země nedostaly do potřebného stavu.

Evropa by se tedy měla inspirovat řešením latinskoamerické krize? Potřebuje nový Bradyho plán?

Bradyho plán byl hodně odvážným krokem Spojených států, které se rozhodly garantovat mnohé dluhy Latinské Ameriky. Cílem byla stabilizace regionu. Tvrdím, že v Evropě ještě nejsme v potřebném bodu; jsme stále relativně na začátku krize, přesvědčení o tom, že malá restrukturalizace, nějaká další částečná změna – jednou tady, jednou tam – bude stačit. Proto tvrdím, že řešení krize bude ještě trvat. Zároveň tvrdím, že každé kolo, každé další přiznání si hloubky problému, vyvolá novou vlnu nejistoty a obav z toho, co se bude dít v kole dalším. Nesmíme navíc zapomínat na náladu na globálních trzích, která může Evropou také zahýbat.