Otázky, které před nás klade řecká krize

Martin Kupka: Každá krize a každá obtíž, institucionální i osobní, je také příležitostí k lepšímu poznání sebe sama a ke zdokonalení funkčnosti jistých mechanismů. Jednání, která v souvislosti s Řeckem probíhají, obnažila rozdílné priority různých oblastí v rámci Evropy a Evropské unie. Konkrétně mám na mysli například vidění světa z Berlína a z Atén. Napadá vás v této souvislosti nějaké poučení užitečné z hlediska evropské budoucnosti?

Pavel Fischer: Nemám, ale kladu si otázku, kde byly instituce, které to nyní zkoušejí řešit, před deseti lety. Jak je možné, že lze tolik věcí teoreticky modelovat, ale tak málo dokážeme předjímat krize? I proto se pak ptám, kde jinde okolo sebe máme evidentní problémy, které tím, že je nebudeme řešit a budeme je odkládat, narostou do rozměrů a situací, jež budou vyžadovat tvrdé a často dramatické a bolestné škrty, dopadající navíc často na ty poslední, na ty nejslabší.

V Řecku je více než polovina lidí mladších pětadvaceti let bez práce. Celková čísla jsou také hrozivá. To se nespraví penězi, nějakou injekcí, tam musíte začít dávat lidem naději, že se to dá změnit, a také nějakou jistotu. To, čím prošla řecká společnost v posledních týdnech a měsících, má daleko k jistotě, a proto lidé ani nezačínali pracovat, nehledali si práci, nerozjížděli byznys. Prostě neviděli dopředu. Krátkodobé, často až překvapující a dramatické změny parametrů a podmínek na všech stranách vnímám jako velice nebezpečné.

Odráží to i samotný průběh vyjednávání, které bylo až komicky vyhrocené. Představte si, že s někým jednáte celou noc, ale místo toho, abyste věnovali pozornost jeho argumentům, stihnete odeslat desítky zpráv na Twitter. To znamená, že pracujete se svými voliči a připravujete je na výsledek, případně je radikalizujete; jako kdybyste roztleskávali sál. To není vyjednávání za zavřenými dveřmi, to je téměř dryáčnické vyjednávání na otevřené scéně. Mě zajímá, jak se to projeví v dalších neřešených otázkách, protože extrémní hlasy jsou připraveny promluvit i v dalších evropských zemích, a to hlasitě. Rozumné hlasy, které mnohdy umí i anticipovat krizi, naopak chybí.

Martin Kupka: Nezdá se vám, že je určitým nebezpečím také on-line medializace rozhodovacího politického procesu, k níž dochází? Mně se v této souvislosti vybavuje, jak své kolegy na jednání ministrů financí překvapil Řek Janis Varufakis, který přišel sice pozdě, ale zato doprovázen suitou novinářů a kameramanů, což do té doby nebylo zvykem. Politici prostě jako kdyby pod tlakem voličů ztráceli schopnost dělat státnická rozhodnutí nebo vidět za horizont svého volebního období. Není v tom nebezpečí pro další rozvoj demokracie?

Pavel Fischer: Často uvažujeme o demokracii a jejích základních parametrech v pojmech a s představami z minulých staletí. Není tedy načase některé procesy posunout nebo upřesnit? Je správné lidem dávat možnost se k něčemu vyjadřovat on-line? Kdo definuje otázku, aby nebyla zavádějící a byla srozumitelná? Stačí se podívat na otázku, kterou dostali Řekové v referendu – byla tak složitá, že v podstatě nebylo o čem hlasovat. Byl výsledek referenda legitimní?

Podle mě opravdu naživo vidíme, jak hegemon, ten nejvyšší, kdo má rozhodovat, tedy lid, občan nebo volič, dostává do ruky karty, kterým vlastně nerozumí. Buď je to záměr, nebo neohrabanost, otázka legitimity nebo důvěry v systém je ale každopádně namístě. A když jsme u důvěry, zmiňme i výběr daní. Občan má přece právo vědět, na co jsou používány jeho daně. Čím vyšší je v tomto smyslu důvěra, tím lépe se daně vybírají. Možná bychom se mohli podívat i do Česka, nemusíme mluvit o Řecku. Proč se u nás nedaří vybírat daně? Není to náhodou proto, že lidé ztrácejí důvěru nebo důvody k ní? A pokud ano, jak to napravit?