ECB, Fed a velká měnově-politická divergence aneb Jak centrální banky neumějí komunikovat

ECB v pasti ECB

ECB dle zápisu z jednání již v říjnu zvažovala úpravu svého měnově-politického postoje, rozhodla se však ještě vyčkat. Ačkoli deflaci jako hrozbu pro budoucí vývoj nevylučuje, správně poznamenává, že pravděpodobnost takového scénáře od začátku roku klesla a že nesleduje projevy deflační nálady či mentality. To by sice mohlo (a mělo) vést i k otázce, proč vůbec dále uvolňovat politiku, ovšem jen do chvíle, než si uvědomíme, že ECB cílí na celkovou inflaci. Ta se totiž ani poté, co vyprchá efekt poklesu cen ropy, udržitelně ke 2 % nepřiblíží (jádrová inflace je sice na nejvyšší úrovni od poloviny roku 2013, stále však jen lehce nad 1 %).

V zápisu je také zmínka o tom, že je kvůli zdržením v transmisním mechanismu měnové politiky ještě příliš brzy na změny dosavadního programu, a protože šest týdnů do dalšího zasedání asi mnoho nového v tomto směru nenabídne, vnímáme to tak, že ECB čeká na novou prognózu. I proto, že banka zvažuje další snížení již dnes negativní depozitní sazby, chce si nejdříve udělat jasno v tom, zda takový krok nepoškodí finanční sektor.

Byť ECB ještě dle zápisu není zcela rozhodnuta (stále je zde například odpor Bundesbank) a podle nás takový krok není vůbec potřeba (připomeňme oslabení eura, lepší než očekávanou jádrovou inflaci v říjnu nebo absenci deflační mentality), zdá se, že v prosinci k akci dojde. Toto očekávání posílil v pátek 20. listopadu Mario Draghi, když v podstatě zopakoval své slavné "cokoli, co bude potřeba", tentokrát ale ne o záchraně eurozóny, ale o růstu inflace. ECB se tak svou komunikací v posledních měsících dostala do pozice, kdy je velice těžké udělat málo nebo vůbec nic.

Fed pod tlakem. Na image záleží

Do ještě svízelnější situace se svou chaotickou komunikací dostal Fed. Již rok opakuje, že se jádrová inflace v USA díky zlepšujícímu se stavu trhu práce postupně vrátí k cíli, vývoj však prozatím byl spíše opačný.

V zápisu z říjnového zasedání svou víru banka potvrzuje, přidává ale další důvody, proč musí sazby nahoru, a tyto s inflací nemají mnoho společného. Pozdržení prý může vést k nejistotě a "nemístnému nárůstu vnímané důležitosti" tohoto kroku. Není to však právě rok trvající příprava Fedu, která jinak zanedbatelnému zpřísnění měnových podmínek dává punc nadpozemské důležitosti? Odsunutí růstu úroků může dle banky vést také "k finančním nerovnováhám po dlouhém období nulových sazeb". Neměly by však být hrozby pro finanční stabilitu řešeny jinými nástroji než poměrně tupým zvýšením úrokových sazeb? A nakonec, a to je podle mě nejdůležitější přiznání, čekání prý může ohrozit "kredibilitu" Fedu. Jinými slovy, Fed nechce déle čekat i kvůli image.

Aby ale dluhopisové trhy tento vpravdě zanedbatelný měnově-politický krůček nemístně nenafoukly, snaží se americká centrální banka jedním dechem trh ujistit, že utažení politiky v prosinci bude "holubičí". To je zřejmé i z diskuze o dlouhodobé reálné rovnovážné úrokové míře. Ta je dle Fedu nyní nižší než v uplynulých desetiletích, což (při neměnném inflačním cíli) implikuje nižší rovnovážnou nominální úrokovou míru, ke které sazby Fedu v dlouhodobém horizontu konvergují. Jinými slovy, banka čeká, že se zvyšováním úroků tentokrát skončí na nižší úrovni sazeb než v minulých cyklech. A také že se může častěji vracet k nestandardním nástrojům, jako je například kvantitativní uvolňování.