Evropa po krizi aneb Jak (ne)fungují úsporná opatření

Globální recese, ze které vzešla evropská dluhová krize, způsobila, že mezinárodní věřitelé zavedli přísné úsporné požadavky na země, které požadují finanční pomoc, což příliš nepotěšilo trhy, odborníky ani řadu ekonomů. Ti tvrdí, že úspory trápení jen prodlouží, a obviňujícím prstem ukazují na věřitele, zejména Německo.

Pokud se podíváme například na Řecko, má tento argument určitý smysl, alespoň na první pohled. Po sedmi letech recese zůstává nezaměstnanost neúnosně vysoká na 24,6 % (září) po malém snížení z maxima na 27,9 %, a HDP ustrnul na meziročním růstu o 1,1 % a zůstává 27 % pod maximem z poloviny roku 2007.

Jsou však i státy, ve kterých se situace výrazně zlepšila, například Portugalsko a Španělsko, avšak žádná nevyčnívá tolik jako Irsko. Irská bankovní krize měla na ekonomiku vážné dopady, HDP spadl o 11,2 % během dvou let, zatímco nezaměstnanost vyletěla z méně než 5 % na téměř 15 %. Irské banky si během období bubliny na realitním trhu napůjčovaly v zahraničí a zmrazení úvěrů vedlo k vytvoření zákona o úvěrových institucích v roce 2008, následné rekapitalizaci Bank of Ireland a Allied Irish Bank, a nakonec v listopadu 2010 k přímé žádosti o finanční pomoc ve výši 85 miliard eur. Přísná úsporná opatření způsobila značnou nespokojenost mezi odborníky, politiky i laickou veřejností, avšak výsledky, jakých ekonomika od té doby dosáhla, si zaslouží pozornost.

Možná, že otázka jen v tom, zda úsporná opatření zavést. Není od věci podívat se i na další faktory, například na vůli vládních činitelů v zachraňované zemi řešit klíčové problémy a zavádět reformy.

Zdá se, že třeba způsob, jakým situaci řešil Island, se vyplatil. Nyní má země HDP o 2,9 % vyšší, než bylo maximum v roce 2007 (po 12% propadu), a nezaměstnanost je na pouhých 2,6 % oproti méně než 1 % v roce 2007 a více než 10 % v roce 2010. To ale neznamená, že islandský způsob je jediný správný. Irsko je toho důkazem, jeho HDP roste stabilně od roku 2010 a nyní je o 7,3 % výše, než bylo předchozí maximum, a 20,8 % nad úrovní při propadu koncem roku 2009. A to v době, kdy vládní výdaje jsou téměř 8 % pod maximem.

Strukturální reformy v Irsku zahrnují restrukturalizaci bank, jejichž rozvahy se díky tomu zúžily (tato otázka ještě zdaleka není uzavřená), konsolidaci veřejných financí a podporu konkurenceschopnosti. V období před krizí výrazně rostl export, ale mzdy rostly ještě rychleji, což vedlo k oslabení konkurenceschopnosti. To se nyní obrátilo, export opět výrazně roste. Konsolidace veřejných financí – schodek rozpočtu se letos snížil na méně než 3 % (předpověď) z více než 10 % v každém roce za období 2009-2011 – každopádně vyvíjí tlak na domácí poptávku, ale společně s ekonomikou se zvedla i důvěra spotřebitelů.

Spotřebitelé mají větší důvěru než za posledních mnoho let, ve skutečnosti důvěra brzy vzroste nad úroveň, kterou jsme zaznamenali během největšího rozmachu bubliny. Firmy jsou také spokojené s PMI, které se běžně vyskytují nad 50 ve výrobním odvětví i v sektoru služeb, irský státní dluh vůči HDP se snížil na (stále vysokých) 107 % z předchozích 120 % a přebytek běžného účtu je okolo 5 % HDP oproti podobně vysokému schodku v roce 2008. Předpokládá se, že irský HDP poroste v příštích letech stabilním tempem, což znamená nižší schodek, nižší nezaměstnanost a více obchodu.

Když si po větší část desetiletí žijete nad poměry, je potřeba kritizovat a zlepšovat strukturální uspořádání ekonomiky. Některé země, jako jsou Irsko nebo pobaltské republiky a do určité míry i Portugalsko a Španělsko, to pochopily, jakkoli se míra reakce samozřejmě liší. A některým to nedošlo. Úsporná opatření s tím téměř nemají co dělat.