Volně obchodované akcie jsou past na pitomce

Kdo se chová jako hlupák?

1. Ten, kdo dává peníze někam, kde neví, co se s nimi děje.

2. Ten, kdo radí ostatním dávat peníze někam, kde neví, co se s nimi děje.

3. Ten, kdo si od ostatních nechá radit v tom, kam má dávat peníze, aniž by věděl, co se tam s nimi děje.

Investice do veřejně obchodovaných akcií splňuje tyto podmínky. Proč?

Co jsou veřejně obchodovatelné akcie?

Jsou to akcie, které můžete pořídit na akciových burzách. Jsou to akcie velkých firem, z nichž drtivá většina existuje desítky let. Většina z těchto firem nemá žádného silného koncového vlastníka. Žádnou kompaktní podnikatelskou skupinu, která by byla ovládána malým množstvím lidí spravujících své vlastní peníze (typu Penta nebo PPF a podobně).

Drtivá většina veřejně obchodovatelných společností je v rukou velkého množství fondů. Fondy spravují cizí peníze, a tak jsou výrazně méně motivované vykonávat a tvrdě prosazovat vlastnická práva svých podílníků. Manažeři veřejně obchodovaných firem toho využívají pro své vlastní zájmy. Jak se to projevuje? Upuštěním od dlouhodobé koncepce podnikání na úkor krátkodobých hospodářských výsledků, které se projevují ve vysokých manažerských bonusech. V tom lepším případě. Ovšem stále častěji dochází k absolutně nekontrolovatelnému tunelování veřejně obchodovaných společností managementem, který množství drobných zakázek zadává firmám, které jsou s ním propojené. Tyto firmy jsou odměňovány nestandardně vysokými cenami za poskytované služby, které jsou mimo tržní realitu.

Zjednodušeně by se dalo říci, že veřejně obchodované společnosti fungují ve velice podobném režimu jako veřejný sektor. Nalezneme zde mnoho společných znaků při řízení (například Niskanennův model), ovšem s tím rozdílem, že veřejně obchodovanou společnost, na rozdíl od státního aparátu, řídí omezené množství lidí, jejichž volbu lze sotva nazvat demokratickou.

Zákulisní ovlivňování klíčových držitelů hlasovacích práv je běžnou praxí. Stejně tak běžnou praxí je, že veřejně obchodované společnosti (či jejich prodloužená ruka investiční banky) pořádají večírky pro portfoliomanažery a analytiky, kteří tyto společnosti "oceňují". To má zásadní vliv na investiční strategii správců kolektivního investování.

Akciové podílové fondy mají v portfoliu běžně několik desítek akciových pozic. To znamená několik desítek firem. Každá z takových firem má obvykle několik tisíc zaměstnanců. Kromě toho má několik divizí svého byznysu a stovky subdivizí. Nezřídka tyto společnosti mají stovky až tisíce dceřiných společností a dalších majetkových podílů.

Samotné posouzení finanční pozice těchto firem je tedy velice náročné. Dokonce tak náročné, že člověk, který by chtěl získat elementární rámcový obraz (který sotva může být nazván znalostí) o finanční pozici jedné takové firmy, by musel strávit desítky hodin práce studiem finančních výkazů. Řekněme, že přečtení třeba 100stránkové výroční zprávy (pominu-li fakt, že jsou výroční zprávy 300stránkové) zabere 30 hodin (není to zrovna volnočasová literatura). Shromáždění a čtení dalších informací o firmě zabere polovinu tohoto času. Samotná valuace investice zabere třeba 5 hodin. Bavíme se o časovém fondu 50 hodin. Dejme tomu, že toto absolvujete 2krát do roka, to znamená 100 hodin. Tento čas je reálný u člověka, který o tom oboru něco ví a který je v obraze. Nezasvěcenému by to samozřejmě zabralo daleko více času.

Dejme tomu, že fond má v portfoliu 40 pozic. Předpokládám, že na 40 pozic nedělal 40 valuací, jinými slovy, že nezainvestoval do všeho, co si interně ocenil. Řekněme, že to ti hoši a děvčata umějí. Že investují do každé třetí příležitosti, protože už na to mají "čuch". To znamená nějakých 120 valuací. 120 x 100 = 1 200 hodin valuační práce za rok, pokud ji dělají specialisté. Co myslíte, kolik lidí to zvládne? A kolik tito lidé berou peněz? No úplně málo ne.

A teď si položme otázku, zda jeden, dva nebo pět lidí, kteří budou analyzovat pozici té firmy, umí posoudit i takové "nepodstatné věci", jako jsou kvalita služeb či výrobků, procesy ve firmě, obchodní vztahy s dodavateli a odběrateli a podobně. Samozřejmě, že o tom ví "úplný kulový", když analyzují mraky firem za rok. Jejich znalost bych přirovnal k tomu, že by bookmaker stanovoval kurzy na fotbalové zápasy podle pohledu do ligové tabulky.

Řekněme, že existuje akciový fond spravující 100 milionů USD. Dejme tomu, že management fee je 1,5 %, tedy 1,5 milionu USD. Z toho dáme půlku na distribuci a jsme na 750 tisících USD. Pak něco vrazíme do marketingu, řekněme, že máme 100 milionů USD (průměrně po 25 tisících USD od nějakých 4 tisíců klientů). Kdybychom na udržení jednoho klienta investovali 10 USD, tak jsme na 710 tisících USD.

Dejme tomu, že máme zaplacený Bloomberg a nějaké tyhle srandy - střízlivě 30 tisíc USD. Celý ten fond řídí 10 lidí. Každému dáme nějaký pracovní prostor 20 metrů čtverečných plus nějaký jednačky, chodby a tak dále. Řekněme 300 metrů dohromady. Řekněme, že to najímáme komplet někde za 30 USD za metr za měsíc. To je nějakých 108 tisíc USD.

Zbylo nám tedy asi 602 tisíc USD. Zhruba 150 tisíc bude chtít vydělat majitel fondu. Zbývá nám asi 452 tisíc. Řekněme, že těch 52 budou nějaké další náklady (audit, IT a další externí služby, materiál v kanceláři a podobně). 400 tisíc by byly mzdy pracovníků. Dejme tomu, že 3/4 těchto peněz padnou na finančníky, ne na administrativu. To je 300 tisíc USD. A to se bavíme čistě o penězích na analýzy. Dejme tomu, že třetina těchto peněz padne na geopolitické analýzy. To znamená, že asi 200 tisíc USD nám zbude na sektorové a firemní analýzy. Máme nádherný budget 1 700 USD na jednu valuaci.

Opravdu si někdo myslí, že se mzdovým budgetem 1 700 USD vyzraje na firmy, které mají obrat v miliardách USD a investují do nejrůznějšího poradenství desítky milionů USD? Nejrůznější právní firmy vytvářející offshorová vlastnická schémata a pomáhají vyvést stovky milionů USD do kapes manažerů či s nimi spřízněných osob.

Pokračování článku Ondřeje Záruby najdete na serveru Investujeme.cz

Zdroj: Investujeme.cz