Žádný atom nebo fúze. Uhlí je palivem pro 21. století
Mezi ekologickými aktivisty se uhlí jako energetický zdroj příliš velké oblibě netěší. Loňské spory kolem elektrárny Prunéřov, na kterou měla svého času spadeno i vzdálená Mikronésie, jsou toho důkazem. Vzestup asijského kontinentu s sebou však nese ještě jinou "nepříjemnou pravdu": poptávka po uhlí dnes dosahuje nejvyšší úrovně v historii.
Mezinárodní energetická agentura (IEA) odhaduje, že světová spotřeba této suroviny vzroste během následujících 25 let o pětinu, a to jen v případě, že vlády dodrží současné "zelené" sliby, což bude znamenat mamutí investice do obnovitelných zdrojů energie. Čína, která s pomocí uhlí vyrábí 70 % elektřiny, podle IEA v příštím čtvrtstoletí postaví nové tepelné elektrárny o kapacitě 600 gigawattů (GW), což zhruba odpovídá současné kombinované kapacitě Evropy, USA a Japonska (Temelín má výkon 2 GW).
Analytici bankovního ústavu Nomura tento odhad považují za příliš skromný a domnívají se, že jen v následujících pěti letech přibude v Číně uhelných elektráren o kapacitě 500 GW. V Indii Nomura počítá s lehce pomalejším tempem růstu.
Uhelná renesance
Výše nastíněný boom by měl potěšit především lokální těžaře, obzvlášť když rozvojové země zpravidla disponují vlastními dostatečnými zásobami. Indii by za současného tempa těžby měly její uhelné sloje vydržet ještě přes sto let, Číně pak 38 let. Avšak poptávka po černém palivu roste tak rychle, že ji místní uhelné firmy nestačí uspokojovat.
Čína, která je nyní s velkým náskokem největším spotřebitelem, začala uhlí dovážet už před lety a v budoucnu na něj bude pravděpodobně odkázána v ještě větší míře.
Neuvěřitelný hlad po energii a oceli si žádá roční přírůstky spotřeby v rozsahu 5-7 %. Podle Citigroup dosáhne letos čínský import 233 mil. tun, což přesahuje kapacitu jihoafrického Richards Bay nebo Newcastlu v Austrálii, dvou největších přístavních terminálů na světě. Pro srovnání, NWR letos plánuje vytěžit 11 mil. tun uhlí. Dodávky domácí suroviny brzdí hned několik faktorů. Čínská ložiska se nacházejí hlavně na severu a západě země, daleko od rychle expandujících pobřežních měst. Doly jsou navíc většinou staré, uhlí leží ve velké hloubce a jeho těžba se prodražuje.
Kvůli přetížené železniční i silniční síti je dovoz z Austrálie nebo Indonésie spolehlivější, a často i levnější. Vláda se navíc pokouší sektor konsolidovat a řadu malých a nebezpečných dolů zavřela. A i když se čínská infrastruktura rychle modernizuje, budou tamní elektrárny a ocelárny ještě řadu let závislé na lodích obtěžkaných tunami uhlí.
V Indii je situace ještě horší. Velká část jejích zásob leží pod chráněnými lesy nebo půdou vyhrazenou etnickým menšinám. Přepravovat surovinu vlaky může být ještě větší dobrodružství než v Číně, a navíc je nemožné sjednat s dráhami hromadné kontrakty na přepravu velkého množství uhlí.
Indická ložiska také neskrývají příliš kvalitní surovinu, která by se hodila do nových, efektivnějších elektráren. Do roku 2015 by se tak země mohla stát největším dovozcem energetického uhlí. Již nyní vede tabulku v dovozu koksárenského uhlí potřebného při výrobě oceli.
Pokračování článku včetně přehledu zásob uhlí v jednotlivých zemích najdete na serveru Patria.cz
Aktuality
