Nord Stream II: Co je ve hře?

Stavba Nord Streamu II spočívá v rozšíření současného potrubí, kterým se přivádí plyn z Ruska do Německa po dně Baltského moře. Důvodem, proč má i nové potrubí vést po dně Baltu, je snaha Ruska, ale i některých západoevropských zemí v čele s Německem, které se bez ruského plynu neobejde (ruský plyn tvoří zhruba 40 % německé spotřeby), eliminovat relativně časté problémy s dodávkami plynu přes Ukrajinu.

Podle dřívějších dohod by 50 % nákladů na výstavbu potrubí měly uhradit západoevropské firmy. Uniper, Wintershall, Shell, OMV a Engie poskytnou každá po 10 %. Zbylých 50 % zaplatí ruský Gazprom, který v projektu figuruje jako jediný akcionář. Plynovod dlouhý 1 225 kilometrů o kapacitě 55 miliard metrů krychlových plynu ročně by měl zahájit provoz v roce 2019.

Trasy plynovodů Nord Stream a Nord Stream II, zdroj: Gazprom

Na druhé straně stojí ti, kdo upozorňují, že Nord Stream II pouze zvýší závislost starého kontinentu na ruském plynu a bude prohlubovat již tak velké příkopy mezi jednotlivými zeměmi Evropské unie. Německo tvrdí, že nejde o nic jiného než obchod, politika prý s ruskými plynovody nijak nesouvisí.

Rozhádaný svět

Hlasitě projekt kritizují především Ukrajina a Polsko, varováními ovšem nešetří ani Spojené státy. Washington se kriticky vyjadřuje jednak kvůli svým vztahům s Moskvou, jednak kvůli vyhlídkám na možné masové dodávky zkapalněného zemního plynu z USA do Evropy. Ukrajina pro změnu nesouhlasí kvůli tranzitním poplatkům ve výši zhruba tří miliard eur, o které by měla po zprovoznění nového potrubí obcházejícího její území každý rok přicházet.

Jedním z hlavních důvodů, proč se Německo staví za Nord Stream II, je bezesporu selhání všech dřívějších snah o diverzifikaci dodávek energie do Evropy. Ruská surovina v Německu proudí mimo jiné do plynových elektráren, které zajišťují více než 13 % domácí produkce elektřiny. Plyn je v Německu z tohoto pohledu třetím nejdůležitější zdrojem energie (po obnovitelných zdrojích a uhlí).

Závislost Evropy na ruském plynu, zdroj: WTO

Protiruský tábor tvrdí, že zemní plyn v rukách Moskvy není jen běžnou komoditou, ale spíše politickým nástrojem. O podkopávání energetické stability a celkové bezpečnosti v Evropě hovoří v souvislosti s ruským plynem i americký ministr zahraničí Rex Tillerson.

Síla propojené Evropy

Na stranu východní Evropy, která proti novému plynovodu protestuje nejhlasitěji, se dlouhodobě staví i Evropská komise. Její "partyzánský" boj však vychází naprázdno, když maximem, na které se dosud zmohla, bylo vyjádření eurokomisaře pro životní prostředí a energetiku Miguela Ariase Cañety, že v případě realizace projektu bude muset Nord Stream II dodržovat právní úpravy EU týkající se energetiky a životního prostředí. Úspěšné nebyly ani snahy zamezit tomu, aby byl v rozporu s pravidly EU většinový majitel energetické infrastruktury shodný s majitelem komodity, která se touto infrastrukturou přepravuje. Baltské moře je totiž v této věci mimo dosah EU.

Některé výhrady východoevropských zemí jsou pochopitelné, je nicméně otázkou, zda se nelze na plynovod Nord Stream II za určitých podmínek dívat spíše jako na příležitost než jako na hrozbu.

Jak upozorňuje například energetický konzultant Vanand Meliksetian, velkým problémem Evropy je v současnosti slabý vnitřní energetický trh a nedostatečná infrastruktura, která by umožňovala plyn posílat napříč kontinentem tam a zpět. Pokud by se v Evropě podařilo infrastrukturu pro transport plynu modernizovat a posílit, mohlo by se z Nord Streamu II stát spíše politické pojítko než sud střelného prachu, říká Meliksetian. Respektive si lze položit otázku: Není Nord Stream II zástupný problém?