Pravidelné investování vs. all-in

Argumentem pro pravidelné investování je jednoznačně takzvané průměrování nákladů. Důležité je investovat bez ohledu na to, co se děje na trhu, tedy jak během růstu cen aktiv, tak při jejich poklesu, ať se ekonomice daří, nebo nedaří. Princip je jednoduchý - kdyby konkrétní titul stál 100 dolarů a investor určitý objem akcií nakoupil za tuto cenu, vyšla by ho transakce výrazně dráž, než kdyby pozici nakupoval průběžně a tento titul mezitím zlevnil třeba na polovinu.

Problémem pravidelného investování ale je, že nikdo neví, jak se trh bude vyvíjet. Investor tak skutečně může dosáhnout lepší průměrné nákupní ceny, stejně tak však může nakupovat stále dráž a průměrnou nákupní cenu si posouvat stále výše. Druhý scénář je dokonce pravděpodobnější, platí totiž, že trhy v dlouhodobém horizontu v naprosté většině případů rostou. Lze proto říci, že pravidelné investování je obecně vhodné spíše pro střednědobý horizont.

Při dlouhém a mimořádně dlouhém horizontu v řádu desítek let se jako vhodnější jeví spíše investování celé částky najednou bez ohledu na to, jak na tom trh zrovna je. Potvrzují to i historické zkušenosti.

Hodně ale záleží na povaze investora. Někdo, koho vyděsí každý pokles cen akcií, by měl volit spíše cestu pravidelného investování, byť jeho zisk ve velice dlouhém horizontu bude téměř jistě nižší. Naopak ti, kdo ví, že kolísání cen je přirozené, a nevyděsí je ani velké průběžné ztráty, by měli využít sílu peněz a spíše investovat celou sumu najednou.