Jan Skřivánek: Umění je stále zajímavou dlouhodobou investicí

Jak se dařilo jednotlivým segmentům trhu s uměním v první polovině letošního roku a jaké trendy by je mohly provázet v dalším období?

Jan Skřivánek (JS): Tradičně nejdůležitějším segmentem českého trhu je klasická moderna, kam patří všechny největší hvězdy českých aukcí (Kupka, Filla, Toyen). V TOP 10 prvního pololetí letošního roku obsadili autoři klasické moderny 9 míst. Zájem o díla klasické moderny je trvalý, jediným trendem, o kterém má cenu hovořit, který však rovněž není nikterak nový, jsou vzrůstající ceny špičkových děl.

Trh se starými mistry u nás skoro neexistuje. Špičkových domácích autorů je poměrně málo, a většina jejich prací je navíc ve veřejných sbírkách. Zahraničních děl starého umění je vzhledem k přetržené kontinuitě v období komunismu v privátním držení také velice málo. Všude na světě navíc platí, že staří mistři zajímají mnohem menší okruh sběratelů než novější umění. Důvodem je jednak obsah (jde často o náboženská díla, která se do soukromých interiérů příliš nehodí), jednak větší nároky na péči (starší díla bývají citlivější na přísné klimatické podmínky, restaurování je dražší atd.).

Začátkem července byl v Londýně vydražen vynikající Rubensův Portrét vojevůdce z majetku rodiny princezny Diany. Prodal se za 9 milionů liber, což je považováno za úspěch. Ve srovnání s cenami Picassa nebo Warhola jde však až o nehorázně nízkou cenu. Na českém trhu se v posledních dvanácti měsících objevilo několik vynikajících děl českého baroka ze sbírky Lobkowiczů. Nejdráže se prodal obraz Petra Brandla David s hlavou Goliášovou za necelých 5,7 milionu korun. Na jednu stranu jde o velice dobrou cenu, ve srovnání s cenami Filly či Toyen však také nic extra.

v TOP 10 prvního pololetí letošního roku obsadili autoři klasické moderny 9 míst. Zájem o díla klasické moderny je trvalý, jediným trendem, o kterém má cenu hovořit, který však rovněž není nikterak nový, jsou vzrůstající ceny špičkových děl

Zájem o umění 19. století na českém trhu v poslední době roste. Souvisí to s tím, že sběratelé jdou především po prověřených jménech. Vedle klasické moderny tak nyní začínají doceňovat i autory, jako jsou Václav Brožík a Jakub Schikaneder. Loni se za více než milion korun prodalo 8 děl v této kategorii, o rok dříve jen 2 obrazy. Za první pololetí letošního roku překonalo milionovou hranici již 10 obrazů umění 19. století.

zájem o umění 19. století na českém trhu v poslední době roste. Souvisí to s tím, že sběratelé jdou především po prověřených jménech. Vedle klasické moderny tak nyní začínají doceňovat i autory, jako jsou Václav Brožík a Jakub Schikaneder

Poválečné a současné umění zatím na českém trhu nehraje příliš důležitou roli. V letech 2007 a 2008 jsme mohli pozorovat pozvolný nárůst zájmu o umění 60. a 70. let. Loni naopak tento segment zaznamenal nejvýraznější propad. I stažení malého počtu sběratelů se okamžitě projevilo. Sběratelé-investoři vnímají tento segment jako více rizikový než klasickou modernu, a proto se o něj příliš nezajímají. Trh s uměním se na titulní strany dostává většinou v okamžiku, když padne nějaký rekord. Došlo k takové události v letošním roce u českých nebo zahraničních autorů?

JS: Letošní rok je na rekordy požehnaný. Absolutní cenový rekord světového trhu s uměním, který od roku 2004 držel Picassův obraz Chlapec s dýmkou, byl letos překonán hned dvakrát. Nejprve v únoru Giacomettiho sochou Kráčející I., který byla v Londýně vydražena za 65 milionů liber. V květnu se na první příčku vrátil Picasso s obrazem Akt, zelené listy a busta, který se prodal za 106,5 milionu dolarů. V přepočtu na koruny se v prvním pololetí letošního roku hned 5 děl dostalo přes částku jedné miliardy. Loni se přes tuto hranici nedostalo žádné dílo, o rok dříve 2 obrazy.

Na českém trhu sice nadále zůstává nejdražším dílem Kupkův obraz Zhroucení vertikál, vydražený loni za necelých 26 milionů korun, o autorské rekordy však nebyla nouze. Jmenovat musíme zejména obraz Tři ženy v lázni od Rudolfa Kremličky (6,37 milionu korun) a Krajinu v Braníku od Františka Muziky (5,16 milionu korun), čísla 2 a 6 v žebříčku top 10 prvního pololetí. Kremlička svůj předchozí rekord překonal o 2,8 milionu, Muzika o 1,8 milionu korun.

na českém trhu zůstává nejdražším dílem Kupkův obraz Zhroucení vertikál, vydražený loni za necelých 26 milionů korun

Jsou čeští investoři do umění zarytými patrioty a kupují hlavně české VIP autory, tedy Kupku, Špálu a podobně?

až na pár světově slavných jmen platí, že Němci se prodávají nejlépe v Německu, Francouzi ve Francii, Maďaři v Maďarsku atd. Zájem českých sběratelů o české autory jde dokonce tak daleko, že ochotně přeplácejí i díla, která jen o pár měsíců dříve prošla zahraničním trhem

JS: Ano, ale v tom nejsou žádnou výjimkou. Až na několik málo celosvětově slavných jmen pro všechny autory platí, že Němci se prodávají nejlépe v Německu, Francouzi ve Francii, Maďaři v Maďarsku atd. Zájem českých sběratelů o české autory jde dokonce tak daleko, že ochotně přeplácejí i díla, která jen o pár měsíců dříve prošla zahraničním trhem. Nutno dodat, že v Praze dosažená cena odpovídá předchozím prodejům Kupkových děl na českém trhu. Nejde tedy říct, že by kupující prohloupili.

Druhým důvodem "patriotismu" zdejšího trhu s uměním je, že zahraničních děl v českých sbírkách mnoho není. Byly zde pokusy nabízet díla zahraničních autorů dovezená z Londýna či Paříže, výsledky však nebyly příliš přesvědčivé. Minimálně dva obrazy zahraničních autorů, které se podle výsledkových listin v Česku prodaly za poměrně vysoké částky, byly o pár měsíců později za stejnou cenu znovu nabízeny k prodeji v Londýně. V obou případech neúspěšně. Jaké zhodnocení mohou nabídnout současní autoři, tedy generace "Husákových dětí", a v jakých cenových relacích se dají jejich díla koupit?

umění je zajímavou investicí zejména v dlouhodobém horizontu. Na obrazech, které zakoupíte dnes, patrně zbohatnou až vaše děti. I kdybyste tedy koupil špatně, není příliš pravděpodobné, že by to vašim potomkům za nějaké půl století příliš vadilo

JS: Z hlediska zhodnocení vložených prostředků má současné umění největší potenciál. Existuje samozřejmě riziko, že určitý autor zapadne a jeho dílo bude v budoucnu neprodejné. Vzhledem k tomu, o jaké částky se jedná a jaké se nabízí zhodnocení, jde podle mě o přijatelné riziko. Umění je zajímavou investicí zejména v dlouhodobém horizontu. Na obrazech, které zakoupíte dnes, patrně zbohatnou až vaše děti. I kdybyste tedy koupil špatně, není příliš pravděpodobné, že by to vašim potomkům za nějaké půl století příliš vadilo. Koupě nového auta, televize či sedací soupravy je z tohoto úhlu pohledu mnohem nesmyslnější. Zcela stranou navíc necháváme otázku nefinančních benefitů – potěšení, které vám umělecké dílo může přinést.

Co se týče možného zhodnocení, za zmínku stojí dražba obrazu Pocta Arcimboldovi od Zdeňka Sklenáře, který se letos v březnu na jedné z aukcí prodal za 960 tisíc korun. Na zadní straně jeho rámu se dochovala poznámka původního majitele, že obraz získal od malíře v roce 1970 za 1 100 Kčs. Na tehdejší dobu to nebylo málo, přibližně jeden měsíční plat. Co jiného, co šlo před čtyřiceti lety pořídit za tuto částku, má dnes vůbec nějakou cenu? Pokud jde o ceny autorů z generace dnešních třicátníků, těžko zobecňovat. Pohybují se od 20 do 200 tisíc korun podle toho, o jakého autora jde a o jak velké, potažmo jak významné dílo se jedná. Obraz středního formátu od devětatřicetiletého Josefa Bolfa, který je jedním z nejúspěšnějších autorů své generace, například stojí kolem 60 tisíc korun. Za pár let to bude jistě více.

Co je "ve střevech" indexu ART+? Jak je konstruován? Je to podobné jako u akciových indexů, kde každá emise má svoji váhu?

JS: Vzhledem k relativně malému objemu transakcí (ročně se na českých aukcích prodá kolem 10 tisíc uměleckých děl a starožitností) a skutečnosti, že každá položka je v podstatě unikátem (ani díla od stejného autora nelze považovat za ekvivalent jednoho akciového titulu), je index ART+ koncipován jinak než burzovní indexy. Je počítán na základě celkového obejmu, hodnoty cenových nárůstů a hodnoty neprodaných položek. To, zda se dílo prodává s cenovým nárůstem (bojuje o něj vícero dražitelů), či jen za vyvolávací cenu, vypovídá o zdraví trhu více než samotný obrat. Stejně tak je důležité všímat si toho, jaká díla zůstávají neprodána.

Rekapitulujeme především vývoj na českém trhu s uměním za prvním pololetí. Jak tedy index za prvních 6 měsíců dopadl?

zájem o nejdražší díla přetrvává, zároveň však posiluje střední segment. Trh s uměním se tak zdá být zdravější než loni

JS: Index je počítán vždy na konci každého měsíce. Jeho pohyby z měsíce na měsíc nejsou příliš důležité. Mírný propad indexu na přelomu roku například neznamená nic jiného, než že v listopadu se konalo hodně dobře obsazených aukcí, takže následující měsíce byly slabší. Z hlediska vývoje v prvním pololetí je zajímavé, že index vykazuje vyšší hodnoty než před rokem, ačkoliv celkový obrat trhu byl v loňském prvním pololetí asi o 6 procent vyšší. Oproti loňsku se totiž snížila hodnota neprodaných položek (méně děl, či alespoň méně drahých děl, zůstalo nevydraženo), současně vzrostla hodnota cenových nárůstů (častěji než loni dražitelé o nabízená díla skutečně bojovali). Loňský rok byl pro český trh s uměním rekordní, jeho růst byl však značně nevyrovnaný. Táhly jej zejména nejdražší položky, díla ve střední a nižší cenové kategorii stagnovala. Nynější čísla ukazují, že zájem o nejdražší díla přetrvává, zároveň však posiluje střední segment. Trh s uměním se tak zdá být zdravější než loni. Investiční stratégové často odhadují /tipují/ závěrečnou hodnotu hlavních burzovních indexů na konci roku 2010.

JS: Myslím, že letošní rok index zakončí někde kolem 600 bodů, možná mírně pod nimi. Neočekávám, že by letošní rok mohl překonat loňské výsledky. Jakoukoli hodnotu nad 550 bodů, na kterých byl index v září 2008, považuji za úspěch.

Jak se dařilo indexu ART+ v období finanční krize?

na trhu přibylo sběratelů-investorů, kteří v umění hledají bezpečný způsob uložení peněz. Projevilo se to rekordními cenami špičkových děl a velkým zájmem o díla zavedených autorů

pokud člověk k investování do umění přistoupí se vší vážností a rozvahou, věřím, že nemůže prodělat, zvlášť pokud investuje v delším časovém horizontu. Pokud by však někdo chtěl brát umění jen jako "hezčí a barevnější akcie", nejspíš dopadne špatně

JS: Trh s uměním krize samozřejmě ovlivnila, ale její dopady nebyly jednoznačně negativní. Některé segmenty se loni v důsledku krize propadly, neboť sběratelé a investoři, kteří na nich operovali, byli krizí negativně ovlivněni, přinejmenším své nákupy umění odložili na později. Projevilo se to zejména v oblasti poválečného umění a starožitností, obecně by se dalo říct, že také v nižším a středním cenovém segmentu napříč jednotlivými kategoriemi. Aukční síně hlásily úbytek tradičních sběratelů, pro které jsou umění a starožitnosti srdeční záležitostí, kteří však disponují jen omezenými finančními prostředky. Na trhu naopak přibylo sběratelů-investorů, kteří v umění hledají bezpečný způsob uložení peněz. Projevilo se to rekordními cenami špičkových děl a velkým zájmem o díla zavedených autorů. Loni se na aukcích například prodalo více milionových obrazů Václava Špály než za předchozích 20 let dohromady.

Na indexu ART+ se tyto dva rozdílné trendy – propad v určitých kategoriích a růst v jiných – projevily výraznější fluktuací. Zatímco do podzimu 2008 index rostl kontinuálně, loni vykazoval výraznější pohyby v obou směrech. V předchozích letech totiž trh rostl ve všech kategoriích, zatímco loni byl tažen hlavně nejdražšími položkami.

Investice do umění s sebou však nese i rizika, například nízkou likviditu.

JS: Na umění lze vydělat značné částky, ale není to samozřejmé a není to bez práce a bez rizika. Pokud člověk k investování do umění přistoupí se vší vážností a rozvahou, věřím, že nemůže prodělat, zvlášť pokud investuje v delším časovém horizontu. Pokud by však někdo chtěl brát umění jen jako "hezčí a barevnější akcie", nejspíš dopadne špatně.

krom nízké likvidity je problémem investování do umění i to, že umění s sebou oproti akciím nese řadu vedlejších nákladů. Umělecké dílo musí být správně uskladněno, zabezpečeno a pojištěno. Transport, expertízy, restaurování – to vše něco stojí

Jedním z mála dobře zdokumentovaných příkladů ryze investičního chování na trhu s uměním jsou výsledky Penzijního fondu britských železničářů (BRPF), který v polovině 70. let investoval do umění přes 40 milionů liber. Správci fondu nakupovali umělecká díla všeho druhu, od středověkých památek po modernu. Při konečném zúčtování v roce 1999 fond dosáhl výsledku 170 milionů liber, což představuje přibližně 11procentní roční zhodnocení po dobu pětadvaceti let. To sice není špatný výsledek, jednoznačný argument ve prospěch investování do umění však také ne. Hlavní burzovní indexy vykázaly ve stejném období vyšší růst. Odborný internetový portál Artnet navíc uvádí, že BRPF vydělal na pouhém jednom procentu z 2 500 děl svého portfolia.

Krom nízké likvidity je problémem investování do umění i to, že umění s sebou oproti akciím nese řadu vedlejších nákladů. Umělecké dílo musí být správně uskladněno, zabezpečeno a pojištěno. Transport, expertízy, restaurování – to vše něco stojí. Aukční síně či galerie si navíc při prodeji účtují poměrně vysokou provizi. Standardně může jít až o třetinu částky, kterou za dílo zaplatí kupec. Pokud jde o výjimečný kus nebo větší kolekci, bývá možné vyjednat si výhodnější podmínky, nejde na to však automaticky spoléhat. Mária Gálová, ředitelka aukční síně Dorotheum, říká, že investice do umění jsou investice pro naše vnuky. Souhlasíte?

JS: Rozhodně. Na umění jde jistě vydělat i v řádu jednoho či dvou let, pak už se však člověk dostává spíše do pozice obchodníka s uměním. Jakkoliv výhodný prodej – například obraz Zdeňka Sýkory zakoupený před pěti lety za nějakých 200 až 500 tisíc korun a nyní prodaný za milion a půl – se navíc za deset dvacet let bude nejspíš jevit jako politováníhodná pošetilost.

Ve světě již existují hedgeové fondy, které nakupují pro své podílníky umění. Máte indicie, že nakupují také české autory, a to dokonce na českých aukcích?

podíl ve fondu si doma na zeď nepověsíte, a pokud ano, rozhodně tím na návštěvy příliš velký dojem neuděláte

JS: O tom, že by nějaký hedgeový fond nakupoval české umění nebo na českých aukcích, nic nevím a popravdě řečeno v to moc nevěřím. Z pohledu zahraničního fondu investujícího do umění se český trh musí nutně jevit jako příliš malý a rizikový. Nejdražší obraz prodaný na českém trhu stál 1 milion eur, což není nic, co by stálo za podrobný sběr dat, sledování trendů atd. Druhá věc je, že tyto fondy jsou sice populárním novinářským tématem, ale mezi investory až tak oblíbené nejsou. Jejich základním problémem je, že když už se někdo rozhodne pro investování do umění, proč by se ochuzoval o nefinanční benefity z umění plynoucí? Podíl ve fondu si doma na zeď nepověsíte, a pokud ano, rozhodně tím na návštěvy příliš velký dojem neuděláte.

V Česku myslím žádný takovýto fond nefunguje. Pokud umění nakupují, či spíše nakupovaly zdejší finanční instituce, šlo z jejich strany spíše o formu reprezentace než o investiční strategii. Že například sbírka Kooperativy má dnes mnohonásobně vyšší cenu, než za kterou byla v 90. letech pořízena, o tom nemůže být sporu.

Jak by měl při investicích do umění postupovat drobný investor, který nemá několik milionů na Špálu?

začínající sběratel by se především měl vyvarovat snahy hned napoprvé udělat senzační obchod – koupit dosud nerozpoznaného Rembrandta a podobně

JS: Základní poučka zní: neinvestujte do umění, ale sbírejte umění. Uvažovat o umění jako investici má možná smysl, pokud člověk vyčerpal tradiční investiční nástroje a hledá způsob, jak dál diverzifikovat své portfolio. Jinak je lepší brát případné zhodnocení zakoupeného díla jako vítaný bonus, ne jako hlavní motiv k jeho pořízení. Na otázku, co kupovat, neexistuje jednoznačná odpověď. Záleží na tom, co se člověku líbí, zda počítá, že si zakoupeným dílem vyzdobí byt, či je uloží do trezoru apod. Vydělat jde na nejrůznějších typech děl, pokaždé je k tomu však potřeba jiný druh odbornosti.

Nikdo není univerzálním expertem, takže ani ti nejzkušenější sběratelé se nestydí radit se s dalšími lidmi. Začínající sběratel by se především měl vyvarovat snahy hned napoprvé udělat senzační obchod – koupit dosud nerozpoznaného Rembrandta a podobně. To je spolehlivá cesta, jak naletět podvodníkům. Měl by se spíše držet etablovaných struktur trhu s uměním (zavedených aukčních síní a galerií) než privátních prodejů, neměl by se bát přiznat svou neodbornost, ptát se, vyhledávat si informace, a hlavně nikam nespěchat. Seriózní obchodník se pozná podle toho, že se vás nesnaží někam vmanipulovat a že má zájem nejen na jednom "kšeftu", ale na tom, abyste se k němu vraceli.