Lesk a bída regulace: na kolik nás přijde?

Ve Spojených státech pak došlo ke zveřejnění dlouho očekávané 253 stránkové příručky jak regulovat, přebírat a rozebírat příliš velké firmy. Evropští a Američtí politici říkají, že se tak snaží předejít tomu, aby vznikali a přežívali giganti, které prostě není možné nechat padnout. Kritici naopak tvrdí, že jde o líbivá gesta bez šance na úspěch. To ale neznamená, že přísnější kontrola sektoru není zapotřebí, říká vrchní ekonom skupiny AXA Eric Chaney.

Nakolik může přísnější regulace finančního sektoru zabránit opakování krize, jak někteří politici tvrdí, a nakolik je možné pouze zajistit, aby ta příští krize byla méně drastická?

Myslet si, že můžeme zabránit spekulativním bublinám a finančním krizím je utopie. Dokonce zajdu tak daleko, že si dovolím tvrdit, že by to bylo možné jen v případě nulového hospodářského růstu. Pokud by příjmy a produktivita stagnovaly, pak by asi bylo skutečně možné vyhnout se finančním krizím. Pokud ale přijmeme předpoklad, že jsou růst a produktivita podmíněny sázkami na budoucí růst, a pokud to doplníme o předpoklad, že chceme růst, pak zároveň musíme přijmut i to, že lidé budou občas dělat rozhodnutí, která jsou špatná, a o kterých si přitom myslí, že na nich vydělají; budeme muset přijmout to, že lidé riskují. A to proto, že risk může přinést odměnu. Dokud to tak bude, bude také existovat nebezpečí, že lidé začnou riskovat příliš. Což znamená, že jediné, co se nyní dá skutečně dělat, je pokusit se do budoucna zmírnit problémy spojené s přílišným rizikem.

Snahy o to zmírnit dopady spekulativních přestřelení nejsou ničím novým. Objevily se i před nynější krizí – a selhaly. Jak pravděpodobné tak je, že se nyní podaří najít účinný mechanismus?

V tuto chvíli jsme v porovnání s minulostí ve zcela odlišné situaci. A to kvůli naprostému propojení finančních systémů. Je sice pravda, že už v devatenáctém století byla ekonomika do značné míry globalizována. Ale v porovnání s dneškem tehdy většina kapitálu proudila přes hranice ve formě přímých zahraničních investic zatímco toky financí byly mnohem méně bežné. A to je zásadní rozdíl, kvůli kterému je třeba nyní k riziku přistupovat odlišně. Podle mě by základem tohoto odlišného přístupu měla být koordinace mezi jednotlivými regulátory. Díky té by se nám napříště mohlo dařit odhalovat problémy, které se v globálním finančním systému objeví. Což ještě neznamená, že by se nám dařilo vyhnout se tomu, že by čas od času bylo nutné projít korekcí. Tomu nelze zabránit, s tím se prostě musíme naučit žít. Ale zcela jistě to nabízí jisté příležitosti: například možnost koupit si pojištění proti korekci – právě to se může stát už brzy zajímavým obchodním modelem.

To je tedy příležitost pro pojišťovny. Co hrozby – podle mnohých expertů přísnější regulace přidusí mnohé banky. Nakolik na ni společně s nimi mohou doplatit i pojišťovny?

Pojišťovny mají s regulací své vlastní problémy. Řídí se podle pravidel, která se nazývají Solvency II. A ta, bezesporu, mají svá pozitiva i negativa. Já jako makroekonom se na tyto věci dívám z makro pohledu. A z něj vidím, že pojišťovna na jednu stranu musí být zcela určitě solventní, to je bez diskuze. Ale na tu druhou je třeba si uvědomit, že požadavky na solventnost společně s účetními standardy v podstatě nutí pojišťovny vzdát se mnohých potenciálně výnosných aktivit. Například kvůli riziku, které je spojené s akciovými trhy, je v podstatě nemožné, aby pojišťovna – ať už jakkoli kapitálově silná – na akciových trzích dělala investice dlouhodobého charakteru. A to není podle mého názoru výhodné nejen pro samotné pojišťovny, ale pro hospodářství jako celek. Je totiž určitě přínosné, když máte institucionální investory, kteří na akciových trzích dělají dlouhodobé investice.

Vzhedem k celosvětové snaze snížit míru rizika je jen málo pravděpodobé, že by právě v této oblasti teď došlo k nějakému uvolnění pravidel. Co to pro pojišťovny znamená?

Pojišťovny se s tím vyrovnají. Budou prostě investovat do něčeho jiného jako jsou třeba firemní dluhopisy. A stejně tak se určitě už brzo objeví i vysoce úročené státní dluhopisy. Ve světě, kde se zadlužení většiny vlád zdvojnásobilo, kde vzrostlo v podstatě z 60 na 100, a nebo na 110 procent hrubého domácího produktu, budou i státní dluhopisy určitě zajímavé. Takže pojišťovny se s tím vyrovnají. Ale je to dobré pro ekonomiku? O tom pochybuji.

Některá regulatorní opatření, alespoň podle vás, tedy ekonomiku příliš nepovzbudí. Které změny by naopak pomoci mohly – a jak pravěpodobné je, že právě k nim dojde?

V roce 1998 se Čína naplno zapojila do globální ekonomiky. Vzhledem ke své hospodářské síle a potenciálu je tak tento rok možné považovat za počátek moderní globalizace – od té doby máme skutečně globalizovanou ekonomiku a to ať už se bavíme o obchodu, kapitálových tocích a nebo financích. Přitom ale nemáme nástroje, které by nám umožnily tuto novou ekonomiku regulovat. A to je ta nejdůležitější lekce, kterou nám krize uštědřila. Naštěstí, jak se zdá, to politici pochopili. A i když vědí, že jsou tu přirozené zábrany na to, jak moc se s tím dá něco udělat – nemáme přece světovou vládu – je jim jasné, že se s tím něco dělat musí. Pokud totiž budeme mít výkonnou globální ekonomiku, ale ne možnost ji regulovat, budeme mít problém. A v jeho důsledku může dojít i ke kolapsu globalizace.

Jinými slovy, obáváte se toho, že pokud se nepodaří vylepšit systém regulace nad finančními trhy může už ta příští krize globální hospodářství pohřbít...

Pokud si lidé v rozvinutých i rozvíjejících se zemích budou myslet, že jim prostě možné výhody vyplývající z globalizace za to nestojí, pak určitě. Takže je nyní v sázce skutečně mnoho; tyto nástroje prostě potřebujeme. A já věřím, že se nám je podaří vytvořit.

Roman Chlupatý, Londýn