Ilona Švihlíková: Přijde historický zlom. Připraví vás na něj třeba investice do půdy nebo do decentralizovaných energetických zdrojů. Zlato je fetiš

Často se mluví o tom, že krize přináší schumpeterovskou kreativní destrukci a jako taková je ozdravná. Platí to o té současné? Vyléčila některé fundamentální nerovnováhy a problémy?

Ono se o tom hodně mluvilo a stále to je populární pojem. Já se ale obávám, že se spíše objevily nové jevy, které to mají překrýt. Ve Spojených státech jde o politiku kvantitativního uvolňování, která s přestávkami trvá pět let. Pak je tu otázka plynu z břidlic, který Spojené státy často a rády vydávají za zásadní a strukturální změnu, která jim umožní se opět dostat do růstové fáze. Je otázka, zda to je, či není bublina. Podle mě spíše ano, protože náklady spojené s těžbou jsou značné a výnosy z těžby jsou krajně nejisté. Ostatně i Mezinárodní energetická agentura o takzvané břidlicové revoluci mluví s velkou opatrností.

V Americe tedy podle vás krize vzduch příliš nepročistila. Co jinde na Západě?

Eurozóna se snaží věci narovnat, ale nemění strukturu ekonomiky. Není to o tom, že najednou řecká ekonomika bude vypadat úplně jinak; spíše jde o to, že se tlačí na dno, někam do roku 1980. Co se Japonska týče, to je už nějakých dvacet let v deflační pasti. Takže v těchto případech nevidím také nevidím zásadní strukturální obrat. Spíše vidím tendenci k recesně-deflační politice, případně – hlavně v Americe – velká rizika finančních poruch, ať jde o bubliny na akciovém trhu, nebo u břidličného plynu, které jsou mimo jiné silně podporované zmíněným kvantitativním uvolňováním.

Na globálním Východě a Jihu, například v Číně, se naopak zdá, že systémové změny probíhají. Je možné, že v tomto smyslu z krize budou profitovat právě tyto ekonomiky?

Strukturální změny jsou skutečně mnohem pravděpodobnější v zemích BRICS. Ve vyspělých zemích se už dlouhou dobu táhne problém pracovně-úsporných technologií, ke kterému se tyto ekonomiky nedokázaly postavit čelem. Jsou tu přitom vynálezy, jako je 3D tisk, které bezesporu změní to, jak se organizuje výroba. Očekávala bych, že i tento vynález – v případě většího rozšíření – povede spíše k trendu lokalizace zakázek na míru, tedy k opačnému trendu výroby a dělby práce, než probíhá nyní.

Je tedy zaděláno na velký třesk, nebo se dočkáme skokového posunu bez krve v ulicích?

Podle mě se dočkáme obojího, půjde o kombinaci evoluce a revoluce. Co se týče propuknutí další vlny krize, zásadní problémy vyřešeny nebyly a současnou cestou ani být vyřešeny nemohou. Není možné změnit strukturu ekonomiky tak, že dojde ke stlačení mezd na úrovně, kde byly před třiceti lety. Stejně tak nelze nastartovat ekonomiku tím, že ji budu zavalovat likviditou. Máme tu prostě fundamentální problém. Jde o otázku mezd, o otázku velice nerovné distribuce bohatství a s tím související poptávky po veřejných službách a veřejných investicích, které nemají dostatečné finanční krytí. Mimo jiné proto, že i velké země mají značné problémy s tím být fiskálně suverénní, tedy být schopné shromáždit tolik zdrojů, aby mohly fungovat jako stát ve 21. století. Toto se prostě nevyřešilo.

Jak velkou šanci dáváte tomu, že se v tomto smyslu v dohledné době něco změní k lepšímu?

Určitě byly učiněny nějaké první kroky, to je potřeba říct, ale ne dostatečné. Obávám se proto, že si jen kupujeme čas některými zvláštními opatřeními. Zároveň se objevují nové technologie a ty staré – třeba internet – ještě nejsou dokonale využity. Když se podíváme na jejich potenciál, vidíme, že už nyní je reálná továrna bez jediného člověka. O tom například uvažuje Apple, o plně automatizované továrně. Už dnes je také možné mít namísto klasické pomocné síly automaty, místo recepční v hotelu může stát hologram. To vše už je možné a je otázka, co to udělá s nezaměstnaností, pokud to bude masivně nasazeno.

Co odhadujete?

Ono se o tom už hodně diskutovalo v první polovině 90. let. Existuje množství odborné literatury, která se už tehdy snažila propočítat, jaká by byla nezaměstnanost, kdyby se nasadily veškeré dostupné technologie. Došlo se k 80 %. To by samozřejmě znamenalo naprosté zhroucení systému a hledání nového, s jinou strukturou.

Co by si z toho, o čem mluvíte, měl vzít investor, člověk, který se stará o své peníze, který přemýšlí o tom, jak se zajistit? Kam mu radíte se obrátit, a od čeho naopak utéct?

Jsme v tom přelomovém období, kdy mě občas napadá rčení "blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová". Ale vážně, myslím si, že se řada klasických investičních titulů značně nadhodnocuje, typicky zlato. Pokud nás čeká zásadní zlom – a podle mě ano –, zlato nemá žádnou hodnotu. Nenajím se ho. Pokud se hroutí vše, tak se hroutí i finanční trhy, a tím pádem ho mohu těžko s nějakým úžasným ziskem prodat. Držela bych se proto při zemi. Možná jsem příliš pesimistická, ale spíše jen uvažuji realisticky.

A na co byste sázela vy?

Preferovala bych investice do půdy, případně do nemovitostí, do decentralizovaných energetických zdrojů včetně přístupu k vodě, případně do zemědělských plodin. Ty se mi zdají být podstatně reálnější a lepší než nějaké mohutné investice například do akcií –připomínám, co jsem řekla o situaci ve Spojených státech – nebo do zlata, které slouží jako určitý fetiš. Jeho "reálná" hodnota, jak se nakonec vždy v krizi ukáže, je sporná.