Města budoucnosti: Velké naděje i obavy z všudepřítomného špiclování a "robocopů"

Podle všeobecně přijímané teze je potřeba do roku 2050 zdvojnásobit produkci potravin. Část expertů nicméně tvrdí, že jídla máme dost, stačí jen přestat s ním plýtvat. Jak to vidíte vy?

Podle mě nejspíše skutečně produkujeme dostatek potravin. Tento pohled nebo premisa ale ignoruje realitu, tedy situaci v jednotlivých částech světa. Jinými slovy, asi by se nám povedlo nasytit svět, ale v praxi existují oblasti, kde jsou na tom lidé špatně, například kvůli nekvalitní infrastruktuře, a naopak oblasti, kde se jídlem plýtvá. Nežijeme prostě v dokonalém světě, zdroje nejsou rovnoměrně a férově děleny mezi všechny obyvatele planety. Změny nebo jisté korekce jsou přitom pomalé, jde také o kulturní procesy, v nichž významnou roli hrají politické dohody. A ty chtějí svůj čas.

Jste tedy optimista? Věříte, že se situace pomalu zlepšuje, a očekávaných devět miliard lidí, respektive většinu z nich, se tedy v roce 2050 podaří nasytit?

Pokud pohlédneme do pomyslného zpětného zrcátka a zaměříme se na poslední dvě, tři století, vidíme, že hladem trpí a umírá relativně méně lidí. I tak jsou ta čísla ovšem stále vysoká. I proto si myslím, že bychom se měli snažit zvyšovat efektivitu, na niž jste narážel v první otázce, i produkovat více potravin. Snaha o lepší a férovější distribuci a o efektivnější nakládání s potravinami si totiž vyžádá čas. Proto jsem advokátem obou přístupů, které si – a o tom jsem přesvědčen – nijak nepřekážejí.

K navýšení produkce by podle mnoha odborníků měla přispět i města, tedy takzvané městské farmaření. Jak pravděpodobné je, že se něco podobného skutečně stane součástí megalopole budoucnosti?

Mohu nabídnout jen svůj osobní pohled, názor novináře zabývajícího se technologiemi. Křišťálovou kouli, která by mi pomohla vidět budoucnost, totiž ani já nevlastním. Jisté je, že mnohá města budou přelidněná. To mimo jiné znamená, že spravovat je a řídit je bude nesmírně obtížné. Důležité proto bude sbírat stále větší množství informací, což už se ostatně děje, následně tyto informace procesovat a analyzovat a s jejich pomocí hledat odpovědi alespoň na ty nejpalčivější problémy. A mezi ně mohou patřit i ty se zásobováním potravinami. Městské farmaření, o němž mluvíte, se tedy může stát přirozenou součástí měst zítřka.

Co dalšího megalopole budoucnosti, svým způsobem vzkříšené městské státy, co se týče významu a soběstačnosti, nabídnou? Mluví se o tom, že budou "chytré". Nejde jen o frázi?

Nedávno se objevil velmi zajímavý pohled, podle kterého by takzvaná chytrá města měla být předvídatelná a bezpečná – na to je kladen velký důraz – a také nabízet vysokou míru pohodlí. Tím je myšleno, že bude příjemné v nich žít, že nabídnou bohatý kulturní a společenský život, i navzdory své velikosti a všemu, co s tím souvisí. Detaily jsou ale předmětem diskuze, kterou bychom nyní měli vést. Neměli by se jí tedy účastnit pouze lidé, které zajímají technologie, vliv velkých korporací a podobně; je potřeba, aby byly slyšet i hlasy architektů, umělců a "obyčejných" lidí. Města jsou a budou významným místem a je potřeba si ujasnit, co od nich čekáme a chceme.

Do jaké míry je a musí být součástí této diskuze i otázka takzvaného velkého bratra, respektive správného koktejlu bezpečnosti a s ní spojeného sledování a narušování soukromí?

Jde určitě o jednu z nesmírně důležitých věcí. Na jednu stranu se mluví o tom, že by každý člověk mohl nebo měl mít v sobě čip, který například odhalí nemoc, čímž zabrání větším problémům, třeba i smrti. To je na pohled hodně lákavé, pochopitelně. Na stranu druhou ale podobné věci otevírají pomyslné dveře ke špiclování, k systematickému narušování soukromí. To vyvolává hodně otázek.

Tento příklad zastupuje technologické novinky a nastartované trendy, které přinášejí pozitiva i negativa zároveň. Co konkrétně v této souvislosti radíte sledovat? Co může změnit pravidla hry, život, jak jej známe?

Jednou z věcí, které je určitě potřeba sledovat, je takzvaná singularita. Podle mě na nás něco podobného ale nečeká "za rohem", v tuto chvíli jde spíše o nadužívanou a líbivou frázi. Zmínil bych proto spíše modifikaci lidských těl, tedy věc, ke které je již lidstvo velice blízko. Zřejmě vyvolá bouřlivou diskuzi. Představte si, že si nechám voperovat či přišít nějaký orgán nebo končetinu a získám v porovnání s ostatními nějakou výhodu; třeba proto, že se stanu silnějším, rychlejším a podobně. Mělo by se něco podobného povolit, nebo nemělo? A pokud ano, za jakých podmínek? Podobné otázky se podle mě stanou brzy velice relevantními a s velkou pravděpodobností rozdělí společnost.