Jak (ne)vycházet s katastrofickou vizí
Jaderná válka. Brutální klimatické změny. Pandemie, které zahubí stovky milionů lidí. Nebo také ne. Přijde na to, koho - a jak pozorně - posloucháte.
Hirošima plus Černobyl, hurikán Katrina a španělská chřipka, to všechno několikrát vynásobené a pokud možno najednou - tak bývají líčena rizika, která hrozí zahlušit lidstvo. Na rozdíl od armád zombie a lochnesky jsou to rizika nejen existující, nýbrž také poměrně pravděpodobná - do sta let k jednomu z nich dojde s pravděpodobností 9,5 %.
To je chmurný scénář, jejž světu předkládá Zpráva o celosvětovém riziku 2016, projekt institucí Global Priorities Project a Future of Humanity Institute pod záštitou Global Challenges Foundation. Ptáte-li se, co Projekt celosvětových priorit je, pak vězte, že "pomáhá těm, kteří přijímají důležitá rozhodnutí, efektivně stanovovat priority konání dobra". Tento bohulibý úkol plní "poradenstvím s hodnocením metodologie programů na straně jedné a rozvojem a podporou specifických cílů na straně druhé", jak se praví na webu nadace.
GCF takovou zprávu o celosvětovém riziku vydává každý rok. Letos je však patřičně provokativní - tvrdí, že průměrný Američan zahyne při globální katastrofě pětkrát pravděpodobněji než při autonehodě. Aby bylo jasno, jako kompliment vzájemné ohleduplnosti amerických řidičů to myšleno věru není.
Jak je to možné? Jednoduše, říká nadace. Průměrný člověk spíše zemře jinak než v automobilu - každý rok to v USA postihne přibližně 9 400 lidí z nějakých 320 milionů, což představuje pravděpodobnost méně než setinu procenta. Když žijete osmdesát let, šance se úměrně tomu zvyšuje.
Nadace však říká, že globální katastrofa představuje riziko pětinásobně větší. Pracuje se zprávou Stern Review, na niž se odkazuje britská vláda ve svém boji proti globálnímu oteplování (vlastně ne - od té doby, co se zjistilo, že se planeta neotepluje, říkáme tomu oboru "klimatická změna".) Zpráva udává míru rizika globální katastrofy 0,1 % ročně, za sto let už to čítá "pěkných" 9,5 %.
Možná teď někoho napadne, co že je to číslo zač, oněch 0,1 %. Teď se podržte - to číslo je zcela arbitrárně stanovené a autoři Stern Review se tím ani nijak netají. Uvádějí je prostě proto, že se s ním dobře počítá. (Abychom byli fér, nadace tento bod po publikování článku o možnosti katastrof sama vyjasnila.)
Lze počítat s libovolně zvoleným číslem. Třeba podobná studie Oxfordské univerzity na dané téma počítá se stejně arbitrárně stanoveným údajem 0,2 %, jenž riziko jen tak zničehonic zdvojnásobuje. Stejně dobře tak by namísto údaje 0,1 % nebo 0,2 % mohlo být 0,05 ‰, sedm a tři čtvrtě cihly, devět hovězích jazyků nebo "orálek bez za 500". To důležité, tedy to, s čím poplašná zpráva nadace operuje, se zkrátka k tématu nijak nevztahuje a nemá žádnou vypovídací hodnotu. Má to zakrýt nepohodlný fakt, že o tom, jaká pohroma - a jak akutně - nám hrozí, nemáme ani ponětí.
Předpokládejme naopak, že nadační zprávě kdosi šikovný vyhodnotil metodologii a efektivně ji vyprioritizoval pro marketing, jako když tiskne. "Nepředpokládáme, že k nějaké z těch událostí, o nichž mluvíme, dojde během konkrétního, třeba desetiletého období," říká Sebastian Farquhar, jeden z autorů zprávy a šéf příslušného nadačního projektu. "Může se to stát, ale celkem vzato to tak spíše nebude. Lidé se však připravují i na věci, které nepovažují za pravděpodobné." Jako příklad udává zapínání bezpečnostních pásů v automobilu - ačkoli nepředpokládáme, že cestou budeme bourat, raději se zapneme.
Farquharova metafora ale v jednom klíčovém bodu kulhá. Zapnout si pás trvá běžnému člověku dvě vteřiny (dokonce i nemehlo to většinou zvládne do setmění, vyjede-li dostatečně brzy). Také tušíme, že pás nás buď uškrtí, nebo zachrání, nebo nám stejně nepomůže. Víme tedy zhruba, jakou míru ochrany si zapnutím pásu pořizujeme. Víme také, že cena (lehký opruz při nasedání do vozu) je poměrně nízká.
Obrana proti hurikánům, dýmějovému moru a jaderným raketám má tu nevýhodu, že netušíme nic o její případné účinnosti, zato si dokážeme představit, že bude dražší než cokoli, co jsme dosud uměli spočítat. Než se tyto dva důležité parametry změní, můžeme raději jako akutní nebezpečí pro lidstvo vnímat především organizace, které - snad v dobré víře - ve jménu metodické prioritizace dobra nabádají ostatní k multimiliardovým výdajům, o nichž spolehlivě víme jen tolik, že prioritizátorům samotným zaručí prima rozpočet.
"Jak pomoci světu" od Daniela Kokotajla (University of North Carolina at Chapel Hill; flowchart převzal Global Priorities Project)
Zdroj: The Atlantic
