Kam s penězi, když ani zlato už nefunguje (pokud vůbec je)

Politici a centrální bankéři pomalu, ale jistě devalvují naše úspory, které držíme v hotovosti, a my s tím musíme něco dělat. Buď se rozhodneme investovat do nástrojů, které mají potenciál v delším horizontu porazit i vyšší míru inflace, ale musíme počítat s určitou mírou rizika, nebo je nám riziko cizí a peníze dáváme do bezrizikových finančních aktiv. Otázkou je, zda dnes vůbec ještě nějaká bezriziková finanční aktiva existují.

Účet v bance není investicí, jde spíše o nutnost, respektive o možnost, jak zjednodušit své peněžní toky. Banky mají přístup k našim penězům a my můžeme využívat jejich služeb. Někdo je za to ještě ochoten platit poplatky, jiný, kdo nechce vyhazovat peníze do vzduchu, si vybere banku bez poplatků. Už skutečnost, že platíme bance za to, že jí umožňujeme pracovat s naší hotovostí, je divné, ale každý má na výběr.

Bezpečné banky jsou minulostí

Cítíme se bezpečně, protože jsou naše peníze ze zákona pojištěny (alespoň do určité výše), a svým způsobem nám to zjednodušuje život. Pak nastane situace, že malému ostrovnímu státu hrozí finanční problémy a my zjistíme, že peníze v bance nejsou nedotknutelné, že politici ve své bezradnosti klidně na naše peníze sáhnou. A my s tím nemůžeme nic udělat, protože banky se zavřou a výběry jsou omezeny.

O "špatnosti" kyperského řešení by se dalo spekulovat. Kdyby zachraňované banky zkrachovaly, vklady do sta tisíc eur jsou v EU stoprocentně pojištěné. Co má klient navíc, s tím příliš počítat nemůže. A i ty peníze, které jsou pojištěny, klienti nedostanou hned. Problém tkví v něčem jiném, a to v samotné myšlence, s níž politici vyrukovali – příště se jim může podařit ji protlačit. Zdanit pojištěné vklady na Kypru se tak zatím nepodařilo, ale jak připomněl například hlavní ekonom Saxo Bank Steen Jakobsen, Kypr není jedinou ani první zemí, kde se politici k něčemu podobnému odhodlali. Bezpečný způsob, jak uložit peníze, přestává existovat.

Příklad z Kypru ukazuje, že pokud nemáme peníze v hotovosti někde, kde nám na ně nikdo "nemůže", nemáme jistotu, že o ně nepřijdeme. Ještě před několika lety přitom existovalo několik nástrojů, které mohly být považovány za bezpečný přístav, respektive investici, která nenese téměř žádné riziko.

Vezměme si takové dluhopisy. Státní dluhopisy vyspělých zemí byly kdysi považovány za bezpečný nástroj, do něhož investovali jak velcí, tak drobní investoři (například prostřednictvím fondů) s tím, že sice nejde o nástroj s vysokými výnosy, ale pravděpodobnost ztráty investovaných peněz je prakticky nulová. Poslední roky nás bohužel všechny vyvedly z omylu, Řecko je toho zářným příkladem. Státy se dnes zadlužují tak, že prakticky nejsou schopny své dluhy v dlouhém horizontu splatit, a pokud si nevytisknou nové peníze, je zle. Výsledkem jsou budoucí default nebo inflace, která z nízkých výnosů stejně udělá špatný vtip.

Co tady máme dále? Penzijní fondy. V ČR je to vlastně stejné jako s dluhopisy, které ve svých portfoliích fondy drží. Státní podpora, kterou se penzijní fondy zaštiťují, je vzhledem k povaze politiků schopných všeho něčím, čeho se v budoucnu stejně nedočkáme. Hlavní výhoda nového druhého pilíře spočívá v tom, že se klienti nemusejí spoléhat pouze na stát. Jak tato výhoda dopadne, když se ujmou vlády neschopní (respektive všehoschopní) populisté, nám mohou vyprávět lidé na Slovensku a v Maďarsku. Když stát potřebuje peníze, není nic lehčího než zdiskreditovat penzijní společnosti (případ Slovenska), nebo si z nich peníze rovnou vzít (jako v Maďarsku).

Pokračování článku najdete na serveru Investujeme.cz

Zdroj: Investujeme.cz