EUR/CZK: Nenechte se opět zaskočit Českou národní bankou

Euro stojí už déle než 4 měsíce něco mezi 27,30 a 27,70 Kč. Ukotví ČNB kurz koruny i na rok 2015, nebo obecněji i poté, co důvody pro intervenci (recese a hrozba deflace) pominou? Bude kurz koruny podobně stabilní jako v posledních čtyřech měsících?

Není dobré na to sázet. ČNB říká, že udrží korunu nad 27 EUR/CZK přinejmenším do začátku roku 2015, ne však napořád. Hodně lidí bylo překvapeno a rozčarováno intervencí ČNB, i když o ní bankovní rada opakovaně hlasovala v průběhu celého roku 2013. Ať s kroky ČNB souhlasíte, či nikoli, byla by škoda zažít další nepěkné překvapení a další kolo ztrát, až ČNB kurzovou kotvu odstřihne.

Měnový trh nabízí možnosti zamknout se forwardovými kurzy na roky 2015 a 2016 vysoko nad 27 EUR/CZK a relativně levné zajištění pomocí opcí. Bude těžké uhádnout, kdy přesně rada odhlasuje konec intervencí. Připravit se na to je ale v každém případě správné.

ČNB neukotvila kurz koruny napořád, protože vidí, že uměle stabilní kurz má sice dočasně určité výhody, dlouhodobě má ale oproti pohyblivému kurzu tři masivní nevýhody:

• je náchylnější k tvorbě makroekonomických nerovnováh,
• přizpůsobení ekonomiky po krizích je s ním mnohem pomalejší,
• udržení pevného kurzu je drahé.

Uměle stabilní kurzy a rizika nerovnováh a krizí

Měnové kurzy se nehýbou "z plezíru", ale odrážejí peněžní toky od zahraničního obchodu po investice. Hledání rovnovážného kurzu trhem je nikdy nekončící proces. Když se ale tento tržní proces vypne (devizovými intervencemi nebo vstupem do eura), důvody pro pohyb kurzu se nevypnou. Tlaky, které nejsou upouštěny pohybem kurzu, vytvářejí nerovnováhy. Jakmile nabobtnalé problémy vyvolají krizi, dlouho kumulované plusy pevného kurzu jsou šmahem pryč, ať už ukotvení kurzu v krizi vydrží, či nevydrží.

Bolestivé přizpůsobování po krizích

Když se pouto pevného kurzu po dlouhé době přetrhne, je to finanční zemětřesení. Na vlastní kůži jsme to zažili po květnu 1997.

Vydrží-li měnové pouto i přes nerovnováhy, následuje čínská tortura – nekonečně dlouhé vnitřní přizpůsobení. To zažívá velká část eurozóny. Euro, největší projekt ukotvených kurzů, pomohlo v předchozí dekádě vytvořit obrovské vnitřní nerovnováhy. Otřáslo se, ale pouto vydrželo. Naštěstí se nekonalo zemětřesení, které by při štěpení eurozóny nevyhnutelně přišlo.

Čínská tortura ale bolí. Jižní země musely projít hlubokým a vleklým hospodářským propadem, v Řecku dokonce horším než ve 30. letech, a katastrofálním nárůstem nezaměstnanosti, aby jejich cenová konkurenceschopnost přibližně odpovídala té necenové, kvalitativní. Vnější nerovnováhy na jihu se časem srovnávají, i bez pohybu měnových kurzů, ale trvá to strašně dlouho. Kdyby se k neduživému výkonu české ekonomiky od roku 2008 přidala ještě nutnost vnitřní devalvace jako na jihu Evropy, byla by to teprve deprese.

Uměle stabilní kurz je drahý

Cena udržení pevného kurzu není jen o velikosti intervencí a vlivu na účetní výsledek ČNB, či snad o množství peněz, které bude potřeba poslat do eurovalu (ESM). Je to také o reakci lidí na skutečné i domnělé náklady intervencí.

Příkladem je Německo. Evropská ekonomika by šlapala lépe, kdyby Němci více utráceli a jejich mzdy rostly rychleji. Evropská komise varuje Německo, že jeho slabá domácí poptávka nejen že nepomáhá zbytku eurozóny, ale že nízké investice podvazují i budoucí ekonomický rozvoj samotného Německa.

Proč Němci více neutrácejí? Jeden z důvodů je jejich racionalita v rámci europrojektu. Představte si, že máte děti či příbuzné, kteří opětovně dělají hodně dluhů. Kdykoli se dostanou do problémů, obrátí se na vás s žádostí o pomoc. Necháte je ve štychu, když půjde do tuhého, takže jim exekutor zabaví vše, co se dá? To se uvidí, ale budete si při takové představě kupovat nové nadupané auto či apartmán ve Špindlu, nebo si budete spíše nechávat více peněz stranou na případnou pomoc?

V diskuzích o řešení krize eura téměř všichni vnitřně předpokládají, že je Německo věřitelem poslední instance. Všichni, včetně Němců. Koneckonců, šéf ECB Draghi prosadil v létě 2012 možnost financování vlád problematických zemí centrální bankou i přes nesouhlas šéfa Bundesbank Weidmanna a vlnu žalob u německého ústavního soudu.