KONTEXT: Kafkonomie aneb O (ne)ponaučení z krizového vývoje

15. září 2008 vyhlásila čtvrtá největší investiční banka v USA bankrot. Skončilo tak napětím nabité ticho před bouří, které brilantně popisují kniha i film The Big Short (titul doporučuji pro přístupnost, a přitom zasvěcený vhled do příčin krize jako jednu z top položek krizové ne/povinné četby). Následovaly největší globální turbulence od Velké deprese, jejichž dozvuky stále cítíme, a vzhledem k výzvám, mezi něž patří nafouknuté bilance centrálních bank, dluh, kterým jsme dluhovou krizi léčili, a v neposlední řadě vzedmutá vlna populismu, ještě pocítíme.

Postlehmanovské záchranné operace odvrátily kolaps finančního systému a s ním to nejhorší, co hrozilo. Za to díky. Příčiny krize nicméně až na výjimky ne(vy)léčily, což v součtu s výše uvedenými rozbuškami zadělává na pořádný otřes. Podrobnosti jsme společně s ekonomem a filozofem Tomášem Sedláčkem diskutovali v rámci knižní trilogie, která formou trialogů nabízí pohled na stav ekonomie (Soumrak homo economicus; společně s Davidem Orrellem), systému ((R)evoluční ekonomie: O systému a lidech; společně s Davidem Graeberem) a aktuálně finančního sektoru.

Expertem, jehož jsme přizvali k diskuzi o bankách, bankéřích a spol., je Joris Luyendijk. Joris je vystudovaný antropolog, jehož si v době, kdy krize vrcholila, najal list The Guardian, aby pro něj zkoumal bankéře coby specifický druh. Výsledkem byl banking blog a kniha Swimming with Sharks, které se staly mezinárodním hitem. O pointu svého několikaletého působení v City se pak Joris podělil (respektive ji rozebral) i v naší knize Kafkonomie: Z boží vůle bankéř. Stručně, DNA bankéře se nezměnila, říká, a podobně jako já a Tomáš Sedláček varuje před tím, co nás čeká.

Roman Chlupatý (RCh): Ekonomové se v důsledku krize zdráhají nahlížet do své příslovečné křišťálové koule, respektive upozorňují, že žádnou nemají. Zkusme se i přesto, nebo možná právě proto zamyslet nad tím, jak krize a vše, co s ní přišlo, změní bankovnictví a bankéře. Dočkáme se nějakého ponaučení, nebo jedeme ve starých kolejích?

Joris Luyendijk (JL): DNA lidí pracujících v sektoru se nezměnila. Metaforicky řečeno, zvířata se v tuto chvíli chovají jinak, protože je k tomu jejich pán (regulátor) nutí.

Tomáš Sedláček (TS): Já to nazývám kocovinové počínání, kocovinová ekonomie. Chováte se jinak, protože jste toho prostě noc předtím vypili tak moc, že na alkohol nemáte ani pomyšlení.

JL: Přesně tak. V jádru se však nic nemění. Součástí DNA investičního bankéře je nadále fundamentální chyba. Stejně tak jsou fundamentální chyby i součástí systému. Nemůžete třeba být placeni lidmi, na které máte dohlížet, to je nesmysl. Trvají tak problémy s kontrolními mechanismy, s ratingovými agenturami a účetními firmami. Stejně tak nadále platí, že máme banky příliš propojené, toxické a příliš velké na to, aby je šlo uřídit. To vše znamená, že bude nadále docházet k implicitní podpoře ze strany vlády, banky budou stále v privilegované pozici, z níž jim plynou obrovské zisky a výhody obecně. Ze zisků se pak dají vyplácet tučné bonusy, sponzorské dary umělcům, politickým stranám, dá se z nich zaplatit lobbování a v neposlední řadě lukrativní honoráře a atraktivní pracovní místa pro politiky užívající si život po politické kariéře. Díky tomu zůstává pomyslný kartel nedotčený, respektive nedotknutelný.

Zapomenout v této souvislosti nesmíme ani na pomyslný prstenec kolem světa financí, tedy akademiky a novináře, s nimiž lze též manipulovat. Podle mě není náhoda, že jsou na západě finanční centra ve stejných městech jako hlavní mediální domy. Pokud bychom měli možnost na chvíli utišit tituly z Londýna a New Yorku, objevila by se hodně odlišná mediální realita. I mnoho lidí v britském levicovém Guardianu má totiž členy rodiny zaměstnané v bankách. Většina vlastní v Londýně nemovitosti, jejichž cena by se výrazně propadla, pokud by se City a finančnímu sektoru obecně nedařilo. Ve zmíněných dvou hlavních městech tak najdete velkou míru spoluviny. Banky platí muzea a obecně kulturu i další atrakce, čímž se snaží získat lidi na svou stranu. A většinou se jim to daří.

Opakuji, DNA se nezměnila. V takové situaci, jak by vám řekl policista, jde o prostředky, motiv a příležitosti. Příležitosti podle mě existují, motiv také – za dva roky si můžete vydělat tolik, co jiní za celý život, a trestu, jak ukázala krize, se bát nemusíte. A stejně tak existují i prostředky. Podle mě je tak další otřes jen otázkou času. Jsem si jistý, že když budete mluvit s člověkem, který má vhled do světa velkých ropných, potravinářských nebo farmaceutických společností, řekne vám v podstatě totéž. Rozdíl je v tom, že když padne Shell, je to jako když bouchne uhelná elektrárna. Když padne Barclays, je to jako výbuch Černobylu. Proto je skutečně potřeba se v první řadě věnovat nápravě bankovního sektoru. Kdyby totiž bankovní sektor implodoval, kdyby došlo k nějakému velkému kolapsu, pak se dostane pod tlak celá demokracie. Lidé budou mít pocit, že je systém nedokázal ochránit. Zřejmě pak přijde něco nového, přičemž to rozhodně nebude hezčí.

TS: Zajímavé je, že v Česku, Kanadě a dalších zemích, kde se banky nedostaly po roce 2008 do problémů, není, respektive nebyla nenávist vůči bankéřům tak patrná, pokud se vůbec nějaká objevila. Přesto má smysl se zamyslet nad tím, zda se i v těchto zemích bude něco měnit. Pokud se na to podívám prizmatem českého bankéře, platí, že jsme byli svými mateřskými organizacemi, vlastníky a kolegy před začátkem krize považováni za ty, kteří praktikují pravěké bankovnictví. Prostě proto, že jsme se nepouštěli do věcí, kterým jsme nerozuměli, na rozdíl od mnoha bankéřů ve světě.

To je alespoň pozitivní výklad toho, co se dělo. Ono je to také možné vnímat negativně, k čemuž se dostanu. Přidržme se ale na chvíli pozitivní verze. Krizí prošly české banky relativně bez problémů. Už dlouho přitom čelí kritice za to, že vybírají extrémně vysoké poplatky, že lidé na spořicích účtech nedostávají úrok, že o peníze přicházejí a tak dále. Na to jsme dlouho neměli co říci, teď už ale máme. Naše odpověď může být: Máte pravdu, ale povedlo se nám ochránit vaše peníze a nepotřebovali jsme na to pomoc od státu.

RCh: To je tedy pozitivní výklad toho, co se stalo. Slíbil jste i rub mince. Předpokládám, že zmíníte záchranu, které se český bankovní systém dočkal před současnou krizí.

TS: Přesně tak. Infuze byla prostě vpravena do žil již před současnými turbulencemi, a díky tomu několik let přežijeme. Ať už se to lidem líbí, nebo nelíbí, podle mě platí obojí. A zmínil bych ještě jednu věc – když banky půjčovaly Řecku, mohlo se zdát, že jde o vztah omezený na banku a vládu. Ve skutečnosti ale vstoupila do hry i neviditelná ruka vlády, která dala implicitní záruku. Bez toho by se obchod neuskutečnil. To znamená, že jednak náboženství samo o sobě, sola scriptura, nefunguje; funguje jen tehdy, pokud se angažuje se svým slibem také vláda, a jednak – a toto jde za horizont kritiky bank – se ukázala slabina úrokových sazeb, naše neschopnost je správně spočítat. Kdybychom to dokázali, pak by řecký krach ani žádný jiný krach nevyvolal žádný šok. Pro podobné případy přece máme modelování rizika. Banky půjčují peníze stovkám suverénů po stovky let, a je tak v podstatě jasné, že jednou za čas nějaký zbankrotuje. Krach Řecka nicméně vyvolal systémový šok. Systém by bez pomoci státu zkolaboval. Úroková sazba tedy nebyla adekvátní. Dnes každý ví, že měla být vyšší, tehdy ji ale považovali za správnou.

RCh: Proč podle vás na rozdíl od českých nebo kanadských bank mnohé velké i menší instituce na finanční instrumenty, které nechápe většina bankéřů, vsadily? Je to možné vysvětlit tak, že prostě slepě uvěřily tomu, že se člověku povedlo zvítězit nad hospodářským cyklem, což je pomatení, které připustil mimo jiné i někdejší šéf Fedu Alan Greenspan?

TS: Zmínil bych růst, problém s růstem. Bylo to právě kvůli růstu ekonomiky, který poháněly externí faktory, co zakrylo problémová místa. Je to, jako když máte špatnou loď s vynechávajícím motorem, která pluje díky dobrému větru. Dokud bude vítr příznivý, vlastně ani nevíte, že máte problém. Růst způsobil přesně to – byl velmi dlouho tak silný, že bankéři a v podstatě všichni ostatní začali věřit v bezkrizový svět. Lidé se začali ptát sami sebe, proč by měli být opatrní, když to, co bylo vnímáno jako hrana, vlastně hranou není.

Mistr Yoda ve Hvězdných válkách říká: Pokud dostatečně dlouho hledáte potíže, najdete je. A přesně to banky dělaly. Na pohled vypadaly velmi konzervativně, ale jejich skutečné chování této image neodpovídalo. To ostatně platí i o bankéřích, což jsme ještě nezmínili. Na pohled vypadají velmi distingovaně, ale v soukromí se často řídí mottem "pracuj tvrdě, pař tvrdě". Ve výsledku to znamenalo, že vzniklo prostředí nabité rizikem. K tomu přičtěte zmíněný fakt, že dodnes neumíme spočítat úrokové sazby a namodelovat riziko. Například pravděpodobnost bankrotu nezobrazuje kompletní neznámou či míru rizika, která je s touto hrozbou spojená. Existuje totiž pravděpodobnost pravděpodobnosti. A právě to vystihuje potíž s ekonomickými modely. Ty vycházejí z premisy, že jsou lidé racionální, z toho, že zvládají řadit své priority a tak dále. Stručně řečeno, snažíme se být exaktní, přesní, ovšem ve zcela nepřesném prostředí. Musíme tak buď na přesnost zapomenout, nebo buďme přísně přesní, což znamená, že ke každému předpokladu připojíme nějakou pravděpodobnost.

Řekněme, že lidé jsou racionální v padesáti procentech případů. Zda je to ale opravdu ta polovina, to nevíme, ba ani to nedokážeme nijak exaktně změřit, a tak to v našich modelech, obrazně řečeno, vytyčíme před závorku a opomeneme. Ale kdybychom chtěli být skutečně "přísně přesní", tedy striktní, museli bychom s touto pravděpodobností (že jsou lidé racionální v polovině nebo jakémkoli jiném množství případů) pracovat. A to by znamenalo, že by naše modely najednou byly podmíněny padesátiprocentní pravděpodobností. K tomu by pak bylo potřeba připojit další pro ekonomii typické předpoklady, například ten, že se lidé za každou cenu a vždy snaží maximalizovat zisk. I tomu přisuďme v rámci tohoto cvičení padesátiprocentní pravděpodobnost. Najednou se dostáváme na pětadvacet procent reality. A než dokončíme model, dostaneme se možná na nějakých osm procent reality.

Pokud něco podobného uděláme, zjistíme, že modely jsou moc hezké a fajn, ale ve skutečnosti jsou jen pozlátkem, mámením. My jim přitom stoprocentně věříme, bereme je naprosto vážně. A pak se divíme, když najednou něco nevyjde. To je hřích ekonomů-akademiků, kteří ho na školách předávají bankéřům. I ti věří, že model zobrazuje realitu.

JL: To ovšem vychází z předpokladu, že bankéři přemýšlejí v dlouhodobých horizontech. To však nedělají. Pokud jste například investiční bankéř, váš život se může během několika minut převrátit na hlavu. To determinuje jistý způsob chování, kvůli kterému bychom například měli zapomenout na to, že existuje vazba mezi státem a bankou. Banka není armáda, která je pupeční šňůrou s danou zemí spojena navždy, tedy dokud bude existovat. Banky jsou měňavky a bankéři jsou jako žoldáci. To ostatně mnoho lidí ví a vědělo i před krizí. Byli ale buď umlčeni, nebo se sami rozhodli mlčet. Každý totiž ví, že si z pomyslného koláče může kus utrhnout, ale že také o tuto možnost může během několika minut přijít. Proto se většina snaží, dokud je koláč na stole, co nejvíce se nasyslit.

RCh: Hezky to ilustrují slova bankéře, který byl druhým nejvýše postaveným v rámci divize jedné z největších globálních bank, aby zčistajasna dostal padáka. Mluvil jsem s ním pod podmínkou zachování anonymity rok poté a on otevřeně přiznal: "V momentě, kdy se s někým bavím o práci, začnu počítat. Přitom týden před tím, když nic nebylo, jsem si říkal, že je to peklo, že vezmu cokoli a za jakékoli peníze. V tomhle jsem se nezměnil, i když bych možná měl." Což mě vrací ke způsobu myšlení v City a dalších globálních finančních centrech. Spousta lidí to má zrovna tak – dokud jsou součástí systému, chamtivost vítězí. Strach se dostaví až ve chvíli, kdy jsou mimo. Pak si některé věci začínají uvědomovat.

JL: Právě proto jsem mluvil o DNA bankéře. Problém není v tom, že si lidé nejsou fundamentálních vad systému vědomi. Problém je v tom, že systém bohatě odměňuje ty, kteří ho berou takový, jaký je. A na tom krize nic nezměnila. My občané máme pořád mnohem více důvodů strachovat se o stav bank než bankéři samotní.

------

Podrobnosti o knize Kafkonomie: Z boží vůle bankéř a dalších knihách trilogie a možnost objednat si ji se slevou najdete na stránkách nakladatelství 65. pole.