Jak COVID-19 (ne)změní ekonomiku aneb Najdeme potřebnou kázeň?

Je nesporné, že karanténa je obrovským impulzem pro "on-linizaci" ekonomiky, tedy pro větší roli komunikace, práce, prodeje, nákupu, zábavy a všeho dalšího na dálku, z pohodlí domova. Na to navazuje také větší role výrobců příslušné elektroniky a poskytovatelů rozvážkových, kurýrních a podobných služeb. Velká část tohoto posunu do on-line světa je jistě trvalá. Další do značné míry trvalou změnou bude nejspíše větší důraz na systémy ochrany veřejného zdraví včetně vyšších výdajů na zdravotnictví a související výzkum.

Hodně se ovšem mluví také o tom, že se lidstvo z pandemie "navždy poučí" i z hlediska své poptávky po různých typech zboží a služeb. Nejčastěji se tvrdí, že lidé budou mít strach cestovat, a to zejména do zahraničí, takže se na trvalé scvrknutí svého odvětví mají připravit hlavně cestovní kanceláře, letecké společnosti a další.

Nepoučitelné lidstvo?

V tomto případě bych byl v předvídání "příchodu nových pořádků" opatrný. Pomůžu si následujícím grafem, který naznačuje, jak se umíme "navždy poučit". Konkrétně ukazuje, jak lidstvo snížilo svou poptávku po pobytech na jihothajských plážích poté, co na nich vlna tsunami v prosinci 2004 zabila několik tisíc lidí včetně mnoha turistů.

Toto "trvalé poučení" ve smyslu snížené poptávky vypadá tak, že počet lidí přistávajících na mezinárodním letišti Phuket (které je hlavní destinací pro lety do oblasti jižního Thajska) se během dvou let vrátil téměř na úroveň roku 2004. Nyní je jejich počet pětinásobný.

Jistě lze pro tuto opětovně nalezenou odvahu najít různá vysvětlení:

• Možná svět celkově zbohatl, začalo se více létat a počty cestujících jinam než do Phuketu vzrostly ještě více. Podle dat Světové banky ale celosvětově počet cestujících od roku 2004 do roku 2018 vzrostl ani ne dvakrát.
• Thajsko po roce 2004 nainstalovalo nové systémy včasného varování, které (alespoň v očích turistů) výrazně snížily riziko opakování katastrofy. Tuto možnost nižšího vnímaného rizika samozřejmě z jakýchkoli oficiálních dat ani neověříme, ani nevyvrátíme.
• Turistům možná prostě postupně otrnulo a riziko tsunami berou podobně (málo) vážně jako do roku 2004.

Přesná příčina návratu turismu na jihothajské pláže vlastně ani není podstatná. Důležité je, že změny v celém ekonomickém systému zajistily, že dané odvětví (kterému v prvních dnech po katastrofě zdánlivě hrozilo trvalé scvrknutí) se do dvou let postavilo zpět pevně na nohy a pokračovalo v rychlém růstu.

Podobný návrat k růstu lze v delším období nejspíše čekat i u celosvětového cestovního ruchu po doznění potíží daných nynější pandemií. Jen aby se onoho doznění současné cestovky a dopravní firmy dožily a nebylo nutné na zelené louce pracně zakládat nové (nebo aby si ty přeživší trh příliš nezoligopolizovaly).

Nárůst dluhu lze v Česku zvládnout

Takovéto udržení stávajících ekonomických vazeb je hlavním cílem podpůrných opatření vyhlašovaných vládami v celém světě. V Česku (a nejen tady) přitom začíná zaznívat obava z výsledného nárůstu zadlužení. Strach z dluhu vytvářeného v rámci záchranných opatření je ale pouze strachem z vlastní nekázně.

Během boje proti pandemii přicházejí mnohé firmy a domácnosti o některé své příjmy. Vláda ČR již vyhlásila řadu rozumných opatření, kterými chce dotčeným firmám a domácnostem pomoci. Výsledné navýšení veřejného dluhu se začíná rýsovat ve stovkách miliard korun. Vyvstává tak zásadní otázka: Nebude takový dluh břemenem, které stát a ekonomika neunesou?

Není asi na škodu si nejdříve připomenout některá čísla, jakkoli jsou – jak uvidíme později – vlastně nedůležitá. Ke konci roku 2019 činil český dluh 1 740 miliard korun. Abychom dokázali posoudit, jak nebezpečné je toto číslo, musíme ho porovnat s HDP, tedy s celkovým příjmem firem (zisky) a domácností (mzdy); právě tento příjem neboli HDP je jediným zdrojem, z něhož je možné veřejný dluh v budoucnu skrze vybrané daně splácet. Loňský HDP České republiky dosáhl 5 653 miliard korun. Veřejný dluh ČR tedy činil zhruba 31 % HDP.

V mezinárodním srovnání jde o číslo přímo vzorně nízké (v pozadí může být třeba podinvestovanost české dopravní sítě nebo zoufale nízké platy českých učitelů, ale to nyní ponechme stranou). V rámci Evropské unie mají nižší dluh jen čtyři země, zbytek EU je na tom hůře. Třeba Německo coby zdánlivý vzor finanční opatrnosti má zadlužení oproti Česku téměř dvojnásobné. A průměr za celou eurozónu je dokonce téměř 90 % HDP.

Zkusme orientačně odhadnout, jak hodně si Česko svých krásných 31 % může pokazit:

• Kdyby HDP letos propadl třeba o 10 %, dluh z čistě aritmetických důvodů vyskočí na 34 % HDP.
• Pokud by schodek letošního vládního rozpočtu činil 250 miliard korun (vláda oficiálně plánuje 200 miliard), dluh naroste přibližně na 39 %.
• Je potřeba zahrnout také vliv státních záruk za úvěry v programech známých pod označením COVID. Vláda zmínila celkové státní záruky za úvěry firmám v objemu 900 miliard korun, přičemž ale ručení je nastaveno jen na určitou část úvěru, dejme tomu 70 % (zbytek rizika nese soukromá banka, která úvěr fakticky poskytuje). A co se týče podílu nesplácených úvěrů, vezměme si za příklad finanční krizi před 11 lety, kdy podíl problémových firemních úvěrů vystoupal na 9 %.

Pronásobíme-li všechna tři uvedená čísla týkající se úvěrových záruk (pro jednoduchost předpokládáme, že v rámci nesplácených úvěrů nebude splacena ani koruna), dostaneme výdaje státu na realizované záruky v objemu necelých 60 miliard korun. To nám zvýší dluh na zhruba 41 % HDP.

Rating ČR by neměl být ohrožen

Kdyby byl zbytek EU pandemií nedotčen, Česko by se ohledně veřejného zadlužení posunulo ze čtvrtého na dvanácté místo. Bylo by tedy pořád v lepší polovině. Ve skutečnosti samozřejmě větší či menší zhoršení veřejného zadlužení nastane i v ostatních zemích EU. Relativní výchozí pozice Česka pro případné navyšování dluhu je tedy skvělá a v očích investorů by výsledné zvýšené zadlužení rozhodně nemělo zatlačit Českou republiku do kategorie zemí, jejichž dluhům je lepší se vyhnout.

Když už jsme u investorů, zejména ti zahraniční bývají pokládáni za velice vrtkavé věřitele, kteří odmítají dluh dále držet při každém náznaku, že se dané zemi přestává dařit. Jak reagovali na nárůst českého veřejného zadlužení z 30 % HDP v roce 2008 na 45 % v roce 2013? Jejich podíl narostl. Na počátku uvedeného období byl 28 %, na konci již 33 %. Jak vidno, nárůst na vyšší hodnotu (45 %), než která hrozí nyní (41 %), jim nevadil, mimo jiné asi v kontextu tehdejší krize důvěry v kvalitu veřejných dluhů Řecka a některých dalších evropských zemí.

A tím se dostáváme k jádru věci. Ano, veřejný dluh může být brzdou růstu dané ekonomiky, ale nejde primárně o absolutní výši tohoto dluhu, ani o jeho podíl k HDP. Jinak řečeno, není příliš důležité, na jakou zdánlivě děsivou hladinu český dluh v nejbližších měsících a čtvrtletích vyskočí. Ostatně i odborná literatura založená na zkušenostech desítek zemí celého světa v posledních několika desetiletích dochází k závěru, že žádná všeobecně platná "hraniční" úroveň zadlužení, za kterou již ekonomika trpí, neexistuje.

I velice vysoký dluh totiž může být pro dlouhodobé vyhlídky ekonomiky příznivý. Například tehdy, jestliže je odrazem potřebných vládních investic. Nebo v případě, který nás čeká teď, tedy když je vysoký dluh odrazem rozumných vládních kroků k utlumení dopadů tvrdého šoku do ekonomiky. Takto vzniklé vysoké dluhy totiž pomáhají hospodářství, aby v následných obdobích prosperovalo, a aby tudíž jeho zadlužení postupně bez větších potíží opět klesalo.

Je tady ovšem jedno politicky bolestivé "ale". V oněch následných obdobích po navýšení dluhu musí stát být připraven hospodařit s dostatečnou sebekázní na to, aby jeho zadlužení z vysokých hodnot skutečně alespoň pozvolna klesalo. Obava z vysokého zadlužení vzniklého v rozumné reakci na COVID-19 dává tedy smysl jedině tehdy, pokud se bojíme, že v sobě následně dost zmíněné sebekázně nenajdeme.