Jak vylepšit ratingové agentury?

Ratingové agentury Standard & Poor's, Moody's A Fitch přispěly nemalou měrou ke vzniku finanční krize. Přestože si to mnozí uvědomili a v jejich fungování se udály jisté změny, tyto nejsou dost účinné, aby úplně odstranily chyby z minulosti. Investoři akorát měli dost času na to, aby zapomněli, co že se to před dvanácti až zhruba deseti lety dělo.

Po prasknutí technologické bubliny na tom byla ekonomika špatně, takže Fed snížil úrokové sazby na 1 % (tehdy to bylo mimořádně nízko). Investoři do dluhopisů tak měli problém s hledáním cenných papírů se zajímavými výnosy a zároveň přijatelným rizikem, respektive ratingem investičního stupně.

Na to zareagovaly ratingové agentury Moody's a S&P, které začaly udělovat nejvyšší ratingy cenným papírům navázaným na subprime hypotéky, za což dostávaly zaplaceno od emitentů těchto cenných papírů. Problém byl, že když jedna agentura odmítla poskytnout dobrý rating, druhá s tím většinou souhlasila.

Když "to prasklo", agentury se snažily obhajovat, ale nakonec na ně padla vina. S&P zaplatila USA a dalším státům 1,5 miliardy dolarů, Moody's výrazně méně. Po krizi regulátoři dospěli k závěru, že k napravení problému bude stačit zvýšení konkurence. Jenže nové ratingové firmy chtějí klienty, a tak jsou jejich hodnocení nezřídka ještě laxnější. Toto řešení tedy prakticky pouze zvýraznilo střet zájmů u těchto firem.

Řešení vyžaduje mnohem radikálnější přístup. S několika nápady nedávno přišel Barry Ritholtz, zakladatel společnosti Ritholtz Wealth Management.

1. Rating by se měl prodávat investorům do dluhopisů, ne emitentům bondů. Ratingové agentury existují od roku 1837, kdy defaulty a bankroty bank vedly k vytvoření byznysu, jenž pomáhal při hodnocení dluhopisů. V 19. století platili investoři do železnic za informace o kvalitě dluhopisů, které kupovali, a tak začaly fungovat S&P a Moody's. V 70. letech 20. století ale začaly agentury účtovat poplatky emitentům, čímž nahradily původní předplatitelský model. Vzhledem k tomu, že model, kdy platili investoři, již v minulosti fungoval, neměl by být problém ho za určitých podmínek opět zavést.

2. Ratingové agentury by se měly pravidelně střídat. Něco podobného bylo zavedeno v roce 2002 v USA po sérii účetních skandálů u firem jako Computer Associates, Enron, WorldCom, AOL, Global Crossing, Halliburton a dalších. Došlo ke zřízení Rady pro dohled nad účetnictvím veřejných společnosti (PCAOB) a zavedení povinné rotace auditorských společností po pěti letech. Tendence k podvádění byla nahrazena velkou pravděpodobností odhalení. Výsledkem bylo snížení účetních podvodů. U ratingu by to mohlo fungovat podobně.

3. Agentury by neměly mít zvláštní povolení od vlády. V roce 1975 bylo ratingovým agenturám v USA uděleno zvláštní vládní povolení, které je ustanovilo jako oficiální hodnotitele kvality podnikových úvěrů. To vedlo k morálnímu hazardu a umožnilo prohloubení strukturálních problémů. U akcií bylo prasknutí technologické bubliny lekcí pro investory, aby se nespoléhali na analytiky a jejich doporučení. U dluhopisů se mělo něco podobného stát ve vztahu k ratingovým agenturám, jenže u nich je stále problém se zmiňovaným speciálním postavením, které vyvolává dojem důvěryhodnosti. Pokud nedojde ke zrušení jejich zvláštního postavení, případně alespoň zavedení určité formy právní odpovědnosti za klamavé hodnocení, bude prostor pro rozšiřování problémů.

4. Měly by se stanovit přísnější standardy definující kapitálové rezervy. Lepší úvěrový rating dává bankám a finančním společnostem možnost držet méně kapitálu. Při stanovení konkrétnějších kapitálových požadavků by se však potřeba ratingu změnila, zejména proto, že by byly tvořeny pro potřeby investorů, kteří kupují dluhopisy, ne v prospěch dlužníků. Současné ratingy jsou způsobem, jak emitentům usnadnit cestu ke snížení nákladů na půjčky. I vyšetřovací komise pro finanční krizi (Financial Crisis Inquiry Commission) uvedla: "Tři ratingové agentury byly klíčovým faktorem pro propad finančních trhů. Hypoteční cenné papíry by v průběhu krize nemohly být uváděny na trh a prodávány bez jejich schválení."

Je otázka, zda jsou regulátoři natolik odvážní, aby ratingové agentury přiměli k navrhovaným (či podobným) změnám, případně zda vůbec mají takovou vůli. Když se ale v budoucí krizi opět ukáže, že za jejím vznikem stojí ty samé společnosti, bude to již také chyba lidí odpovědných za to, že se ani po tolika letech nepodařilo ratingové agentury reformovat.

Zdroj: Ritholtz.com