Svět je dnes lepší než kdykoli dříve. A semirobotický sex jej ještě vylepší

Autor provokativního futuristického bestselleru Singularita je nablízku z roku 2005, americký neúnavný propagátor biotechnologického vylepšení lidské existence Ray Kurzweil, se zase jednou nechal pořádně slyšet. V předposledním červencovém týdnu přednášel hlavní projev na konferenci o mobilním marketingu v Seattlu. A pokud organizátoři doufali, že sérii strašlivých řečí z branže oživí něčím nečekaným, nemohli být zklamáni. Kurzweil, o němž třeba jindy střízlivý deník The Wall Street Journal mluví jako o "muži všeobjímající inteligence", si vzal do parády hned několik věcí najednou. Pojal svou řeč jako svého druhu stručný výtah své dosavadní práce. A věru je z čeho vybírat.

Technologie a šťastné zítřky

Základem Kurzweilova smýšlení o budoucnosti (protože o ní smýšlí nejčastěji) je nezvratné přesvědčení, že lepší využití technologií udělá z lidí šťastnější a zdravější bytosti. "Využití" dokonce není správně slovo; lepší je splynutí našich tělesných schránek s technologickými hejblátky (konkrétně nanohejblátky).

"Mluvil jsem tuhle s Mittem Romneym a společně jsme si všimli, jak si většina lidí myslí, že to jde se světem od deseti k pěti," řekl mimo jiné. Přitom dnes je podle něj na tom svět lépe než kdykoli dříve, a to stran blahobytu, zdraví, inteligence, zkrátka čehokoli, na co si vzpomenete. To jen my máme sklon vnímat špatné zprávy intenzivněji než ty dobré, a navíc máme pro jejich šíření parádní platformu v podobě sociálních médií. Kurzweil citoval známého evolučního psychologa Stevena Pinkera a jeho teorii o tom, že naše mozky jsou naprogramovány tak, aby vnímaly negativní zprávy z okolí přednostně, ještě z dob, kdy na tom bezprostředně záviselo naše přežití.

A právě toto naprogramování se Kurzweil rozhodl napravit. "Náš mozek má omezenou kapacitu," začal. V publiku plném marketingových expertů to jistě neznělo jako nadsázka. "Mozek je alespoň milionkrát pomalejší než kybernetika. Ta část mozku, jíž myslíme, se jmenuje mozková kůra. Do roku 2030 budeme mít nanoboty (nikoli velmi malou obuv, nýbrž fakt mrňavé roboty - pozn. red.), které se do mozku dostanou neinvazivně, kapilárami. Dostanou se do mozkové kůry a v podstatě ji připojí k syntetické mozkové kůře, která funguje na stejném principu jako cloud," vysvětlil.

A pak přišlo to zásadní. "Blížíme se okamžiku, kdy technologický pokrok tak zrychlí, že už ho nebudeme umět sledovat.(To se mohl Kurzweil zeptat autora těchto řádků, protože ten do uvedeného stadia dospěl již dávno, a to bez nanotechnologií, chtělo by se napsat - pozn. red.) Je to horizont, za nímž budou koncepty existence, jež známe, natolik proměněné, že je obtížné za něj dohlédnout."

Kritický rok 2045

Podle předpovědi, již proslavil v knize o singularitě, dojde k překročení onoho horizontu v roce 2045. (Je také možné, že se to nestane, protože dosavadní prognózy Kurzweilovi vycházejí jen málo, ale i to málo je svého druhu úctyhodné.) Jak to tedy bude vypadat?

"Již dnes začínáme přeprogramovávat svůj životní software, tedy 23 tisíc malých programů, kterým říkáme geny. Předěláme je tak, abychom se vyhnuli nemocem a stárnutí. Do roku 2020 budeme používat nanoboty, aby odstranily nedokonalosti našeho imunitního systému. Předpokládám, že kolem roku 2030 budeme schopni přidat za každý rok výzkumu jeden rok průměrného očekávaného věku dožití navíc."

Obzvlášť zábavná je Kurzweilova představa kybersexuálních vztahů, pokud tedy vztah je slovo, jímž lze takovou interakci popsat. Už začátek je docela jízda. "Nejenže bude možné, aby lidé spolu měli sexuální styk, aniž by v tu chvíli byli geograficky vzato spolu." Řeknete si, že tím trochu z věci mizí vtip. Ale to pořád nic není.

Půjde například měnit, kdo jste vy a kdo je váš partner. "Ve virtuální realitě není nutné, abyste obývali totéž tělo jako v realitě skutečné. Pár by si mohl například vyměnit těla a zažívat sex z druhé strany. Budete moci tomu druhému 'poslat' idealizovanou verzi sebe sama, případně ten bude schopen přizpůsobit si vás k obrazu svému. Nebo, když vás partner(ka) omrzí, proměnit ho/ji nebo sebe v někoho jiného," pouštěl si Kurzweil fantazii na špacír delší, než je běžné lidské představivosti dopřáno.

Malou předzvěst podoby virtuální reality nabídli kdysi dávno v jednom ze svých klipů Aerosmith. Byla to doba vlastně stále předpotopních videoher. Kdo tehdy tušil, o čem bude snít svět technologií, natož mozková kůra lidí jako Kurzweil?

Legračnější vtipy, hlubší hudba?

To je představa úchvatná i děsivá zároveň. K čemu že to celé má být? Tady začíná Kurzweilova teorie krapet drhnout. "Vytvoříme hlubší formy komunikace, než jaké známe dnes, hlubší hudbu a legračnější vtipy. Budeme vtipnější. Budeme více sexy. Budeme lépe vyjadřovat láskyplné pocity."

Experti z různých oborů, neurology počínaje a nanotechnology konče, poukazují na různé technické trable s realizací Kurzweilovy revoluce. Kromě toho existuje jeden jednoduchý argument, který jeho plán úžasného nového světa zpochybňuje od základu - Kurzweil coby svrchovaný intelektuál pohrdá emocemi. Přesněji řečeno, pohrdá způsobem, jímž se tvoří, a podceňuje jejich vliv na naše konání.

Propojením mozkové kůry s "cloudovou" mozkovou megakůrou, jak o ní mluví, jistě otevírá obrovské možnosti, od bleskového ovládnutí cizího jazyka až po zmiňovanou schopnost zvládnout mnohonásobně více de facto početních operací ve srovnání s naší schopností současnou, omezenou. Co to nebere v potaz, je amygdala, útvar daleko starší než mozková kůra. Zodpovídá za emoce a našim mozkům dosud šéfuje. Pokud se Kurzweilův revoluční proces bude držet popsaného vzorce, tedy zmnohonásobení funkce mozkové kůry, s amygdalou to mnoho nenadělá. To by znamenalo, že ať už "náš" mozek bude po připojení na Kurzweilův "matrix" jakkoli a schopný a výkonný, bude stále ovládán týmiž emocemi. A to činí z pojmů jako hlubší hudba a legračnější vtipy koncept nad jiné vratký.

Podceňované emoce

Podezření, že Kurzweilovo myšlení naráží na jeho vlastní pohrdání původem a rolí lidských emocí, do jisté míry potvrzuje i míra úspěšnosti jeho dílčích prognóz z roku 1999. Tehdy předpověděl, jak bude vypadat svět o deset let později. Kde se předpověď vývoje vztahů lidí a technologií opírala především o technologickou stránku věci, byl Kurzweil obdivuhodně přesný. Správně (s trochou časové velkorysosti) předpověděl vznik technologických hejblátek, která lidé nosí jako součást oděvu či jeho doplňků, například.

Čím dále od ryze technologické stránky vývoje se však Kurzweil vzdálil, tím byly jeho predikce méně úspěšné. Správně předvídal, že počítače obrovsky urychlí mnoho z toho, čemu se věnujeme; letos dokonce vynadal Billu Gatesovi za to, že nechápe deflační potenciál telekomunikačních technologií. Počítač, který bude umět fungovat stejně rychle jako lidský mozek, by měl podle něj dnes stát pod tisíc dolarů (zde skutečnost za jeho předpovědí pokulhává, ale to není tolik podstatné). Podstatné je, že ona snadná dostupnost rychlého přenosu informací se naopak může významně podílet na katastrofě, jako například vzniku globální finanční krize. Sbohem, deflační tlaky. Tady se Kurzweil chová jako účetní, který zapisuje jen příjmy, ale výdaje blahosklonně ignoruje.

Jam session s kompjůtrem? Zatím ne

Úplně mimo pak jsou jeho prognózy ve chvíli, kdy se týkají primárně lidského prvku v nově integrované biotechnologické skutečnosti. Již v roce 2009 mělo být normální, že by hudebníci "běžně jamovali" s kyberneticky vytvářenou hudbou. Nic takového se neděje; lidé sice používají k vytváření hudby elektroniku, až Bůh brání, ale že by počítač hrál s B. B. Kingem bluesovou dvanáctku, to k vidění není. Ne že by to nesvedl, ale člověku taková jam session k ničemu není. Zatím.

Kurzweil se svěřil, možná s jistou nadsázkou, že denně bere "250 prášků a několikrát týdně" absolvuje speciální infúze. Účelem je přeprogramování buněk jeho těla tak, aby se dožilo věku dosud lidstvu nedostupného. Pokud se mu to povede, třeba se dožije i toho, že jeho předpovědi budou přesnější než dosud. Na zábavnosti jim ale nic neschází již dnes.