Sektorové daně v ČR: Neházejme všechny do jednoho pytle
V posledních dnech se rozhořela debata o myšlence premiéra Bohuslava Sobotky uvalit speciální daně na sektory, ze kterých odtékají do ciziny podle jeho názoru nepřiměřeně velké částky na dividendách. Celá věc ovšem není až tak jednoduchá, jak se na první pohled může zdát.
Jedna věc jsou dividendy plynoucí vlastníkovi jako odměna za riziko, které na sebe vzal, když vstoupil do odvětví vcelku konkurenčního a zároveň procházejícího velmi bouřlivými lety plnými krachů, které mohly zanechat spoustu přetrvávajících kostlivců ve skříni. To byl případ českého finančního sektoru kolem roku 2000. V takovém sektoru by speciální daň nedávala valný ekonomický smysl.
Jiná věc jsou ale dividendy plynoucí vlastníkovi jako odměna za vstup do vcelku stabilního lokálního monopolu, jehož chování a zisky by teoreticky měl krotit přísný regulátor – ale nekrotí, protože regulační role je složitě rozložena mezi hned několik institucí. Pokud je dlouhodobá výnosnost v takovém "pohodovém" sektoru kolem 20 %, což se týká například některých síťových odvětví, a je tedy zřetelně nad výnosností sektoru poměrně konkurenčního a výrazně rizikovějšího (v bankovnictví se pohybujeme kolem 13 %), je namístě s tím něco dělat.
Jinými slovy, u sektorů kombinujících "pohodu" a vysoké zisky je debata o přísnějším pohledu na odliv dividend do zahraničí jistě namístě. Organizace Transparency International upozorňuje, že podivné privatizační metody a následně až nezdravě "pohodové" poměry panovaly a panují zejména v českém vodárenství. Ostatně přísnější pohled právě skrze lepší regulaci monopolistických sektorů navrhuje jako jedno z klíčových opatření i již zmíněná (celkově velmi pečlivě a korektně napsaná) analýza Úřadu vlády, která celou debatu zahájila.
