Exkluzivní rozhovor s řediteli středoevropských burz: Máme co nabídnout, shodují se
Krize hýbe menšími středoevropskými burzami výrazněji než zavedenými giganty. Co šlo ovšem rychleji dolů, půjde rychleji i nahoru – a v tom je jejich výhoda. Navíc by některé nastartované trendy mohly očekávaný odpich ode dna ještě zvýraznit. Příkladem může být horší dostupnost bankovních úvěrů, která přivede na trh nové tituly, nebo očekávaná regionalizace. Nejen proto má smysl už teď v našem regionu nakupovat, říkají v exkluzivním čtyřrozhovoru pro Investiční magazín kapitánové místních akciových trhů.
Pro a proti konkrétního trhu ve srovnání se zbytkem regionu:
Michael Buhl: Velkým plusem naší burzy je špičková technologie. Vysoký počet zahraničních obchodníků ukazuje, že jsme také dobře zavedeným jménem na mezinárodní scéně. Navíc vysoká průměrná tržní kapitalizace na společnost přispívá k likviditě trhu. Další naší výhodou jsou bohaté zkušenosti a know-how v oblasti data vending a výpočtu indexů. No a v neposlední řadě je potřeba zmínit polohu Vídně, díky níž je od nás snadný přístup jak do celé Evropské unie, tak do střední a východní Evropy.
Co se mínusů týče, coby menší burza jsme krizí ovlivněni výrazněji. Investoři se totiž z menších trhů obvykle stahují rychleji (a rychleji se vracejí, jakmile se nastartuje ozdravení). K tomu je bohužel potřeba přičíst politické prostředí v Rakousku, které teď kapitálovému trhu příliš nepřeje. Vláda nepodporuje kroky, jako je například privatizace, a objevují se hlasy na podporu daně z finančních transakcí.
Petr Koblic: Výhoda Prahy byla vždy v tom, že dokázala rychle reagovat na vývoj na trhu. To se potvrdilo i kolem roku 2000, kdy pouze to, že se obchodníci chytli za ramena a rozhodli se jednat společně, udrželo burzu při životě. Jsme také schopni přicházet s novými věcmi, což potvrdilo rozhodnutí obchodovat s elektrickou energií. V listopadu 2006 naši analytici řekli, že to půjde – a v červenci se obchodovalo. No a do třetice, máme výborný a flexibilní dozor nad kapitálovým trhem. Dozor přísný, který na nás občas nenechá nit suchou, ale také vstřícný.
A nevýhody? Máme tu málo profesionálních členů burzy. Pokud by se tak nějaká zahraniční centrála nebo akcionář našich členů rozhodl tady skončit, bude to bolet. A to se vzhledem k tomu, co se v Evropě děje, může stát. Druhá nevýhoda je spojená právě s tím, že je tu málo kohoutů: stává se nám, že se při každém IPO dokonale servou. No a další věc – samozřejmě nemáme domácí institucionální investory. To je jasně nejslabší článek.
Zsolt Katona: Když ho srovnáme se západními trhy, není ten maďarský až tak rozvinutý. Na druhou stranu je velmi dobře regulován. Zmínil bych také technické zajištění. V současnosti sázíme na systém, který je už starší, ale stále pokrývá všechny potřeby investorů. No a od podzimu roku 2013 bychom měli mít Xetru. Ta umožní jednodušší přístup zahraničním obchodníkům včetně high-frequency obchodníků a PPT. Pozitivem by mělo být i to, že zavedeme market making.
Co se nevýhod týče, trh je do značné míry o čtyřech a nebo pěti velkých společnostech. Největší pětka totiž představuje 98 % objemu obchodů – a to je nebezpečné. V potaz je také potřeba brát to, že vláda občas sahá po krocích, které sama označuje za neortodoxní. My však musíme akceptovat, že je jejím hlavním cílem snížení deficitu a zadlužení země. Objevují se tak zvláštní daně, speciální danění sektorů nebo daň z finančních transakcí. Podle mě si to trh uvědomil a naučil se s tím žít. Otázkou je, zda jsou tyto daně dočasné, nebo na delší dobu.
Mária Hurajová: Naše burza není konkurencí ostatních. Ani nemůže být, protože je tu minimální koncentrace investorů i minimální nabídka produktů. To vytváří svým způsobem začarovaný kruh. Pokud se neobjeví nové emise, neobjeví se noví investoři. No a když tu nejsou investoři, není důvod něco nabízet, myslí si emitenti, kteří se prostě obávají neúspěchu.
Výhodou je, že jsme díky tomu tak trochu v závětří. Krize nás příliš nepoznamenala. V podstatě 99 % obchodů, které se u nás dělají, jsou obchody s dluhopisy, případně dluhopisovými cennými papíry. Nejme proto klasickým akciovým trhem, který výrazně trpí náladami mezi investory. Žádné zásadní propady jsme proto nezaregistrovali. Co se našeho provozu týče, nikdy jsme nevykazovali takové výsledky, abychom si mohli dovolit zásadní rozmach. Vždy jsme museli obracet každou korunu, později euro. Nikdy jsme ve velkém nenabírali nové lidi, nenakupovali ve velkém systémy. To, že umíme v takto přísném režimu existovat, se nám teď hodí.
Na co konkrétně by mohl trh (zahraničního) investora nalákat?
Michael Buhl: Investory tradičně láká kvalita titulů, které se u nás obchodují. A rakouské firmy prokazují, že mají velmi robustní obchodní model. Mezi těmi, které na našem trhu patří mezi nejvýznamější, je řada globálních lídrů. K nim patří Rosenberger (největší výrobce hasičských vozů na světě), Mayr-Melnhof (přední výrobce recyklovaných kartónů a skládaných krabic) nebo Andritz, který podniká v oblasti energií. Obecně platí, že jsou firmy u nás aktuálně obchodované na zajímavých cenových úrovních a mají silné fundamenty. A máme také mnoho firem, které nabízejí zajímavé dividendové výnosy.
Petr Koblic: Stabilita, což platí, i když si často myslíme, že se tu dějí opravdu neskutečné věci. Všichni jsme viděli, co se posledního půl roku objevovalo v médiích. To je unikátní. Ale v zahraničí to moc není vidět a ani to tam tak neberou. Jsme pro ně relativně stabilní země, která až na extenpore s výměnou vlády uprostřed předsednictví EU na sebe nijak negativně neupozorňuje. Má za sebou úspěšný rozvod se Slovenskem, což je důkaz rozumného myšlení, a od té doby se nic dramatického nestalo. Nemuseli jsme žádat o pomoc, měna je přiměřeně stabilní a úrokové sazby nízké. Ekonomika – no, nejsme Čína, ale není to průšvih. Prostě, stabilita. V rozhovoru pro CNBC, ze kterého jsem věděl, že nakonec vystřihnou dvě věty, jsem to shrnul tak, že jsme "little Germany". To je faktor, který nás prodá. Jsme takový přidružený, hezčí, liberálnější a otevřený soused Německa.
Zsolt Katona: Obecně se dá říci, že jsou teď všechny akcie na maďarském trhu podhodnocené. To způsobila rizika spojená s makroekonomikou. Přitom firmám, které se u nás obchodují, se daří. OTP, tedy největší banku v Maďarsku, je vlastně odrazem makroekonomického vývoje. S ekonomikou je totiž úzce propojená. Pokud tak někdo chce sázet na Maďarsko jako takové, může sázet na OTP. Jde o nejlikvidnější titul v zemi a patří do top trojky v regionu. No a rovnítko mezi maďarskou ekonomiku a konkrétním titulem je možné najít i v případě dalších firem, například MOL. Pokud tedy investor věří v uzavření dohody mezi Maďarskem a Mezinárodním měnovým fondem, může zvážit sázku na banky a energetické firmy. K nim bych ještě přiřadil farmaceutiku, která je u nás velmi silná. To by byli moji favorité.
Mária Hurajová: Státní dluhopisy, vzhledem k bezpečnosti, spolehlivosti a ratingu, který Slovensko má, jsou teď jistě zajímavé. To ostatně potvrzují i čísla, podle nichž do nich z 50 % investují zahraniční investoři. Co se akcií týče, záleží na tom, o co vám jde. Pokud to jsou dividendy, můžete uvažovat o Slovnaftu a VUB. Pokud jste aktivní investor, mohou být zajímavé marketingově atraktivní tituly, u nichž také sledujeme největší objemy, a to jsou Tatra Mountain Hotels a Best Hotel Properties. To jsou známé společnosti, s jejichž aktivitami se lidé dokáží ztotožnit. A z toho těží.
IPO a vše, co souvisí s příchodem nových firem na burzu:
Michael Buhl: Vzhledem k současné hospodářské situaci není možné říci, kdy nebo kolik IPO v roce 2012 a 2013 bude. Jakmile se ekonomika sebere, věříme, že firmy opět začnou investovat. To povede k několikerému navýšení kapitálu a IPO, což oživí kapitálový trh.
Petr Koblic: V Česku je toho hodně zajímavého, zejména v sektoru malých a středně velkých firem. Otázka je, jak to dostat na burzu. Nedávno jsem měl například schůzku s velice úspěšným českým podnikatelem; příjemná debata, fandí nám, ale jeho firma je v podstatě překapitalizovaná. Takoví lidé měli na burzu jít před deseti lety. Momentálně jim čistě ekonomicky vstup na jakýkoli kapitálový trh v podstatě nic nenabízí, pokud se tedy nepustí do projektu, který vyžaduje velkou investici. Mně v této souvislosti u našich firem chybí dravost, chuť jít ven a něco si tam koupit. Mnohé se tak ve chvíli, kdy jsou největší v Česku a mají solidní postavení ve světě, stanou obětí méně zajímavé zahraniční firmy, která je prostě převezme. Což by mohla změnit nastartovaná regionalizace. Jsem přesvědčen, že jakmile uděláme jednu tržní platformu, kde se vedle sebe začnou obchodovat české, rakouské, maďarské a slovinské firmy, začne jejich vedení jinak myslet. A třeba pro ně najednou nebude alespoň to Maďarsko tak daleko jako teď, což by mohlo začít věci měnit.
Zsolt Katona: V posledních několika letech se toho moc v této oblasti nedělo. I kvůli krizi. Teď je pár věcí na obzoru. Zaprvé, kvůli krizi je možnost získat peníze od bank omezená, firmy proto začínají uvažovat o kapitálovém trhu. Každá z bank, se kterými jsme v kontaktu, má připraveny dvě nebo tři firmy, které mají o vstup na trh zájem. Čekají jen na to, až se situace zlepší. Zadruhé, pracujeme na tom, aby bylo pro malé a středně velké společnosti jednodušší vstoupit na trh. K tomu využíváme program Evropské unie známý jako JEREMIE. No a do třetice, snažíme se přesvědčit vládu o výhodách privatizace (části) státních podílů v některých firmách. Pokud se ptáte na to, kdy by se na trhu něco mohlo objevit, tak to záleží na náladě na trhu a obecněji na situaci v Evropě. Dodám, že jsem optimista, a že se tedy již na podzim objeví nové společnosti, nové zajímavé příběhy.
Mária Hurajová: Za minulé vlády se mluvilo o tom, že se přes burzu prodají podíly v některých státem držených podnicích, jako je například Slovak Telekom. Současná vláda se nechala v červnu slyšet, že se přes burzu privatizovat nebude. Bereme to na vědomí. Přesto se, až bude klidnější chvíle, určitě pokusíme toto téma opět na nějakém setkání nadhodit. Zatím alespoň pracujeme na mechanismech, které by případně privatizaci přes burzu umožňovaly. I proto jsme se s Prahou dohodli na duálním listingu, který by například umožnil prodej zmíněného Slovak Telekomu přes Bratislavu a Prahu najednou. Nyní o něčem podobném jednáme s Varšavou. Co se příchodu soukromých společností týče, v roce 2007 bylo několik takových, které signalizovaly zájem. Pak ovšem přišla finanční krize, která byla chápána také jako krize důvěry v kapitálové trhy, a vzala nám takříkajíc vítr z plachet. Teď se při diskuzích o možném IPO v Bratislavě na mě dívají tak, že to snad ani nemyslím vážně.
Co čeká globální kapitálové trhy? A co čekáte v regionu CEE?
Michael Buhl: Akciové trhy jsou nyní hodně ovlivňovány politikou. Dokud bude otázka státního dluhu vyvolávat vlny nedůvěry, očekáváme, že se evropské indexy budou pohybovat do strany a že se bude obchodovat v malých objemech. Nicméně region CEE, kde jsou rakouské firmy hodně aktivní – 90 % u nás obchodovaných firem ve střední a východní Evropě podniká – má velmi zajímavý růstový potenciál. To platí o příštích pěti letech. Podle Mezinárodního měnového fondu bude kumulovaný růst v regionu CEE v letech 2013 až 2017 17 %, zatímco v eurozóně se počítá se 7% růstem. Proto je podle mě výhled rakouských firem a vídeňské burzy vynikající.
Petr Koblic: Když mluvíte o krizi, máte na mysli hospodářské problémy, nebo politický marasmus? Pokud se bavíme o ekonomice, tak si myslím, že už musí nastat nějaká katarze. Jsme v situaci, kdy jsou dluhy některých zemí dlouhodobě neufinancovatelné. Odpočítávají se poslední měsíce, protože investoři již zkrátka nejsou ochotni to nadále financovat. Každý měsíc má splatnost několik miliard dluhu evropských zemí, které na tom nejsou zrovna nejlépe. Přitom potřebují najít někoho, kdo si jejich dluhy koupí na dalších deset nebo patnáct let. Apetit penzijních fondů z celého světa klesá, jejich manažeři jsou placeni za to, že za dvacet let budou lidem vyplácet penze, ne za záchranu Evropy. Takže ne finanční trhy, ne spekulanti, ne banky, ale globální investoři – což jsou zejména penzijní fondy – donutí Evropany něco razantního udělat. Prostě tím, že jim přestanou půjčovat. Do dvou let.
Zsolt Katona: Já to vidím tak, že Řecko zůstane v eurozóně. Evropané si nemohou dovolit nechat někoho odejít, byl by to špatný příklad jak pro stávající členy, tak pro kandidáty vstupu do měnové unie. Ono by to Německo i daší země eurozóny bolelo. V zájmu všech je současné problémy vyřešit. Kdy se to povede, kdy bude krize za námi, je však těžké předpovídat. Podle mě má tato krize tvar W, a my jsme teď v jeho druhé části.
Mária Hurajová: Podle mě se současná situace – nejistota a vše s ní spojené – stane v podstatě standardem. Už nebudeme žít ve světě, kdy bude vše jasné, budeme žít řešením problémů. To neznamená, že je nevyřešíme, ale mezitím vzniknou nové. Jako by se začal hroutit domek z karet. Nám se podaří ho někde podepřít, ale on se začne hroutit jinde, tu původní stabilitu prostě ztratil. Možná to bude platit, dokud se neobjeví něco úplně nového. Co se burz jako institucí týče, někdy se zamýšlím nad tím, zda burzy jako takové mají ještě ve své stávající podobě smysl. Jistě, bojím se to nahlas říci – když jsem začínala před dvaceti lety, přišlo mi naprosto samozřejmé, že každá země má svou burzu. Možná už to tak být nemusí. Ironií je, že všechny alternativy a soupeřící platformy, které na burzy tlačí, bez burz vlastně nemohou existovat. Svým způsobem se tak mohou burzy jevit jako přežitek, ale svým způsobem je jasné, že se bez nich neobejdeme.
Rozhovor byl připraven pro Investiční magazín.
Aktuality
