Petr Koblic: Nemůžeme tu plechovku před sebou kopat donekonečna a musíme zkrotit realitní bubliny. Ty mohou položit svět
Řecko musí z kola ven, nebo připravte superbazuku, říká generální ředitel pražské burzy Petr Koblic, kterému se nelíbí myšlenka společných evropských dluhopisů. Zároveň se podivuje nad panikou, kterou vyvolalo letošní ekonomické zpomalení Číny – abnormální byl dosavadní růst země Nebeského draka, kvůli kterému hrozilo přefouknutí realitní bubliny. Právě ta by měla podle Koblice vyvolávat obavy, ne zpomalení růstu ekonomiky na nějakých 7 % ročně.
Na začátku léta, po řeckých volbách a eurosummitu, to vypadalo na obrat k lepšímu. Pak se ovšem v Evropě objevily nové problémy a nejistota. Platí tedy, že se vlastně nic nevyřešilo?
Petr Koblic (PK): V Řecku jsme si koupili čas. Po řeckých volbách jsem si říkal, že díky nim nemusejí evropští politici vymyslet řešení do týdne, že mají třeba půl roku. Moc víc to neznamená.
Vy tedy čekáte další z mnoha vrcholů stále probíhající krize; to, že opět dojdeme pomyslnou plechovku, kterou s pomocí provizorních řešení kopeme před sebou?
PK: George Soros loni řekl, že jsme kopali plechovku po silnici – a ona tam najednou silnice nebyla. Teď se ukazuje, že tam nějaká cesta pořád je, ale jak říkáte, kopeme jen plechovku dál a dál. A to nejde donekonečna. Nakonec se bude muset najít řešení.
Jak evropské problémy skutečně vyřešit, respektive jak zajistit definitivní odraz ode dna?
PK: To je těžké. Podle mě země eurozóny, které nejsou schopny udržet v pořádku ani veřejné finance, ani ekonomiku – tedy korporátní sféru –, nemají jinou možnost než odstoupit od eura. Něco jiného platí pro země, které mají šanci alespoň jedno z toho zvládnout. Příkladem může být Itálie, která je sice zadlužená, ale kde soukromý sektor nemá velké závazky. A nebo ty země, které mají problém jen v jednom sektoru, jako bylo Irsko se svým realitním problémem. Podobné téma přerostlo přes hlavu i Španělsku. Tyto země zřejmě mají šanci přežít i s eurem a Evropa by se je měla snažit za každou cenu zachránit.
Země z první kategorie tedy radíte "propustit z eurozóny" co nejrychleji?
PK: Země, které mají opravdu velký, strukturální problém postihující celou ekonomiku, a které jsou navíc v dluzích, by bylo strašně drahé nadále zachraňovat. A když už je zachraňovat, tak je potřeba udělat jeden obrovský, razantní krok, který v podstatě řekne: "Zachráníme je za každou cenu; dáme do toho neomezené množství prostředků; přebíráme všechny závazky za konkrétní stát, kterého se to týká." A to jsou v podstatě diskutované eurodluhopisy. Ty však podle mě nejsou ideálním řešením. V podstatě jde o morální hazard.
Proč?
PK: Jakmile by se kývlo na eurodluhopisy, začali by si všichni říkat, že krize už je za námi. Akcie by posílily třeba o 30 % za rok – paráda. Pak by se ovšem zjistilo, že strukturální změny v těch zemích, kde byly potřeba, nenastaly. A nákaza by mohla přeskočit na dosud zdravé země.
Řekněme, že Evropané nesáhnou po superbazuce, takže někdo půjde z kola ven. Kdo to bude?
PK: Nemyslím si, že by na tom nějaká země byla tak špatně jako Řecko. Tam nefunguje ekonomika, státní finance jsou na tom špatně a nejspíš se tam hodně podvádí ve fiskálním sektoru. Portugalsko přijalo docela dobrá opatření a je menší než Řecko. Navíc tam šlo víceméně o realitní záležitost. Ve Španělsku je to hodně o bankách a realitním sektoru.
Ostatní země jsou na tom lépe. Bez Řecka by se mohla eurozóna docela svobodně nadechnout, pro ostatní státy totiž zbývají vcelku rozumné postupy a scénáře. Co se Řecka týče, tam jsem zatím neslyšel jediný rozumný plán, jak jeho ekonomiku zase našlápnout.
Zázračnému zmrtvýchvstání Řecka tedy nevěříte.
PK: To není o dluzích, v Řecku nefunguje ekonomika. K tomu není moc co dodat. Podle mě je škoda, že se před dvěma lety neudělal rychlý řez a nesoustředili jsme se na to, jak zadotovat finanční sektor v zemích, kde měl problémy. Mimochodem, většina těchto problémů nebyla způsobena tím, že by bankéři dělali nějaké podvodné obchody, oni v podstatě sami doplatili na realitní bublinu.
Proto nejsem zastáncem honu na čarodějnice, honu na bankéře tam, kde byly ty současné problémy taženy absolutní realitní bublinou postihující všechny sektory, a zejména rezidenční stavby. Ono je teď hrozně jednoduché říkat, že se někomu nemělo půjčovat. Jenomže banky financovaly projekty, které měly správnou výnosnost, kam jezdili turisté, které měly všechny poměrové ukazatele majetku vůči dluhu v pořádku a tak dále. Za těchto okolností vám nikdy nikde žádná banka neřekne, že je trh je přehřátý a že přestává půjčovat.
Je možné něčemu podobnému předejít, nebo se s tím prostě musíme naučit žít?
PK: Plošné realitní bublině profinancované bankovním dluhem se dá zabránit prakticky jen tak, že máte geniální dozor, geniální centrální banku. Ta by musela nastavit takové ukazatele řízení rizika pro banky, že by bublinu prostě nešlo nafouknout. Jinými slovy, zavřela by tok peněz do realit. Za to ji ovšem každá vláda ukřižuje, protože to jsou peníze pro stavební firmy včetně posledního zedníka. Jde proto o obrovské riziko, částečně o morální hazard, a nelze z toho vinit bankéře jednotlivých bank. To by musel být supergeniální dozor, který by viděl dopředu, že je nafouknutá cena nemovitostí a že může prasknout.
Čekáte, že se o to napříště centrální banky pokusí? A bylo by dobře, kdyby to zkusily?
PK: Určitě by bylo správné, aby se o to pokoušely. Já si myslím, že je to velké, ne-li největší systematické riziko v současné ekonomice. Ostatně, přečtěte si analýzy toho, co hrozí Číně – všichni se shodují na tom, že její růst může zpomalit, ale že to nebude drama. Pokud by však došlo ke splasknutí realitní bubliny, bude z toho celosvětová krize.
V důsledku Nick Leeson (bývalý obchodník s deriváty, jehož na vlastní pěst zadávané obchody spekulativního charakteru způsobily kolaps nejstarší britské investiční banky Barings Bank – pozn. red.), který si zaspekuluje, prodělá miliardu liber a položí 300 let starou banku, nepředstavuje pro ekonomiku nebezpečí. Stejně tak nepředstavuje nebezpečí ani pár derivátových obchodů – i když já ty různé podivné deriváty obchodované OTC moc nemusím (over-the-counter - obchodování neprobíhá pod záštitou oficiální instituce, která by vykonávala dohled nad trhem a přebírala odpovědnost za vypořádání dohodnutých obchodů; účastníci obchodů vyjednávají o podmínkách kontraktu přímo mezi sebou. Podmínky kontraktů většinou nejsou standardizovány a podstupované riziko obou stran je obecně vyšší než na organizované burze cenných papírů – pozn. red.). Velká realitní bublina, kdy si střední třída nějaké velké země vezme úvěry, ono to přestane fungovat a cena nemovitostí se zhroutí o 50 %, je neřešitelná a nutně vede k zásadní finanční a ekonomické krizi.
Co s takovou krizí, když už propukne? Co dělat na základě dosavadních zkušeností?
PK: Musíte mít obrovskou sílu a prozíravost, abyste takovou krizi zvládli řešit. Což měli Američané: s bankami, obecněji finančními institucemi, to udělali geniálně – nechali jejich cenu splasknout na nulu. Nenechali je zbankrotovat, znárodnili je, ale řídili je stále jako soukromé firmy, nedosadili tam nějaké politiky. V zásadě tam nechali původní manažery, protože ti žádnou chybu primárně neudělali. Možná sestřelili pár hlav, jen tak pro výstrahu, ale jinak nechali banky fungovat dál, jak fungovaly. Akcionáři přišli o kapitál – a po dvou letech banky stát vlastně znovu privatizoval. To je prostě geniální akce. Evropa něčeho podobného bohužel není schopná, už proto, že není federací.
I proto má teď problémy, čímž táhne dolů celý svět. Změní se to, až se – pokud vůbec – odrazíme ode dna?
PK: Evropané jsou společně s Američany a Japonci stále nejbohatší. Další v řadě je čínský stát, ale to je něco jiného. Přitom to, co by mělo nastartovat ekonomiku, jsou privátní fondy, které přes private equity napumpují peníze do průmyslu a do ekonomiky, která díky tomu začne růst. Svět je skutečně globalizovaný a myslet si, že Amerika bude růst o 3 %, když Evropa jde o procento dolů, a že to tak půjde dál, je prostě bláhové. Tak to nefunguje, jednotlivé trhy jsou spojené nádoby.
S tím souvisí i otázka Číny. Mnozí se teď hrozí jejího zpomalení.
PK: Já jsem se už kolikrát chtěl zeptat nějakého makroekonoma, proč je tak obrovský problém, že Čína neporoste o 8 %, ale třeba jen o 6 nebo 4 %. Mně přišlo abnormálních těch 8 až 10 %, to mi připadalo přehřáté, a tím pádem vedoucí například ke zmíněné realitní bublině. Přesto všichni berou jako hroznou tragédii, že růst čínské ekonomiky zpomalí o nějaké dva procentní body. Přitom je stále obrovský. Já bych to proto až tak černě neviděl.
Máte stejný pohled na celý svět? Není to tak, že ani ten na tom není tak špatně?
PK: Přesně tak. Ale do toho může přijít cokoli: problém na straně surovin, přírodní neštěstí, nebo to třeba v Evropě opravdu totálně zazdíme – nebudeme dál nic dělat, až nakonec dojde na odchod hned několika zemí z eurozóny. Je tu prostě mnoho rizikových faktorů. Za předpokladu, že by to bylo řízeno správně, si však myslím, že to tak špatné není.
