Tajemství výchovy chytrých dětí
Velká část společnosti inteligenci uctívá jako něco posvátného, jelikož se domnívá, že jen díky ní člověk může dosáhnout prakticky všeho, co si dá jako předsevzetí. Výsledky z více než třiceti let výzkumů ale ukazují, že přehnané poukazování na intelekt jedince naopak vede ke zhoršení jeho výkonnosti a dosahovaných výsledků.
Jonathan byl odjakživa na první pohled chytrý kluk. Prvním stupněm základní školy prošel se skvělými známkami. To však záhy skončilo, když se doma jednou podivoval nad tím, proč se jeho spolužákům nedaří tak dobře jako jemu. Rodiče mu tehdy řekli, že má na rozdíl od ostatních obrovský dar – inteligenci. V šestém ročníku se Jonathanův prospěch radikálně zhoršil. Jeho rodiče se ho snažili motivovat tím, že mu stále dokola opakovali, že je velmi chytrý a dobré známky se jistě zase brzy vrátí. Nic takového se však nestalo, základní školu Jonathan absolvoval jako průměrný žák.
Psycholožka Carol S. Dwecková, působící aktuálně na Stanfordově univerzitě, se zkoumání fungování lidské motivace věnuje již od 60. let minulého století, kdy se ještě jako studentka pohybovala po chodbách Yaleovy univerzity. Tehdy ji kromě jiného inspirovaly i pokusy psychologů Martina Seligmana a Steva Maiera s vytvářením podmíněných reakcí psů na elektrický šok, na základě kterých tato dvojice později popsala fenomén naučené bezmocnosti. Pokusy Seligmana a Maiera prokázaly, že zvíře, které se naučí, že nemůže kontrolovat přívod elektrického proudu do ohradníku či klece, rezignuje na snahy o útěk a osvobodit se nepokusí ani tehdy, když je elektrický proud vypnutý.
Inteligence není dar
Dwecková upozorňuje, že naučené bezmocnosti mohou podlehnout nejen zvířata, ale i lidé. "Jak lze jinak vysvětlit, že se ve škole část studentů přestane snažit, jakmile dostane obtížný úkol, zatímco ostatní začnou přemýšlet nad řešením a tím se zabývají tak dlouho, dokud zadání nesplní?" říká. "V 70. letech jsem na základní a střední škole učila děti, kterým jsem se snažila vštípit, že pokud se budou dostatečně snažit, vyřeší i velmi komplikované problémy. Zanedlouho se ukázalo, že moji studenti dosahují ve srovnání s ostatními třídami nadprůměrných výsledků, což dodnes přičítám tomu, že jsem je zbavila naučené bezmocnosti," dodává a upozorňuje, že posléze několik studií potvrdilo, že nejvytrvalejší studenti takřka vůbec nepřemýšlejí o tom, že by zadaný úkol nemuseli kvůli jeho přílišné obtížnosti splnit.
O několik let později Dwecková přišla s tvrzením, že zatímco studenti s naučenou bezmocností považují inteligenci za vrozenou dispozici, která je, vyjádřeno inteligenčním kvocientem (IQ), v průběhu celého života prakticky neměnná, žáci, kteří naučenou bezmocností svazováni nejsou, považují intelekt za dovednost, se kterou lze systematicky pracovat. "Z výzkumů, které jsem od té doby za více než tři desetiletí spolu se svými kolegy provedla, vyplývá, že studenti, kteří k inteligenci přistupují jako k něčemu, co je možné změnit, ve škole dosahují lepších výsledků než ti, kteří inteligenci vnímají jako 'dar'," vysvětluje.
Podobné principy navíc podle Dweckové platí i v práci. Výzkum Petera Heslina z australské University of New South Wales, Dona Vandewalleho ze Southern Methodist University a Garyho Lathama z University of Toronto například prokázal, že manažeři uvažující o inteligenci jako o dané vlastnosti neradi přijímají zpětnou vazbu od svých kolegů, a to bez ohledu na to, zda se jedná o jejich nadřízené či podřízené.
Děti je potřeba učit myslet
Jak lze všechny tyto poznatky využít ve výchově dětí? "Jednou z možností je vyprávět jim pohádky a příběhy, ve kterých hrdinové uspějí jen díky své vytrvalosti a tvrdé práci. Starší děti zase mohou zaujmout vyprávění o životě či vynálezech známých vědců nebo politiků, zkrátka známých osobností, které se proslavily díky své píli," radí Dwecková. "V žádném případě by ale rodiče svým dětem neměli neustále opakovat, jak dokonalé a chytré jsou. To má paradoxně opačný efekt," varuje psycholožka. Stejně tak by se učitelé měli snažit děti a studenty naučit, že mozek funguje podobně jako sval. Systematickým tréninkem se jeho kapacita i rychlost reakcí zvyšují, zatímco omezeným používáním se jeho schopnosti zhoršují.
Učit děti zkrátka není jen o předávání informací. Jak Dwecková upozorňuje, vědci dávno prokázali, že lidé, které často nazýváme génii, za svůj úspěch vděčí pouze a jen létům tvrdé dřiny, a ne "daru inteligence", kterého se jim od přírody dostalo. Wolfgang Amadeus Mozart, Thomas Alva Edison, Marie Curie, Charles Darwin ani Paul Cézanne se nenarodili jako dokonalí jedinci ve všech směrech převyšující své okolí. Úspěch a uznání si museli vybojovat.
Zdroj: Scientific American
