Česko a důchody: Reforma se stále nekoná. Nastal čas na solidaritu dětí?
Poslanci na podzim schválili jednorázový růst důchodů o 1 200 korun. Jedná se o krok fiskálně nezodpovědný (výroky premiéra o tom, že si to "můžeme dovolit, protože ekonomika solidně roste", ignorují fakt, že rozpočet je i při skoro 5% růstu HDP deficitní), ale vzhledem k tomu, že vláda přidává tu a tam všem, i celkem očekávaný.
To ale není největší problém. Co mě trápí více, je rezignace na snahu o hledání shody na trvalé a udržitelné reformě penzijního systému. Zatímco "pravice" se v minulém volebním období omezila na demonstraci moci při zavádění druhého pilíře (který od roku 2016 přestává existovat), "levice" nepřekročila svůj stín a stále trvá na systému, který je i v tom nejlepším scénáři schopen garantovat všem pouze stejně málo. Důchody již nyní stojí ročně zhruba 400 miliard korun a jsou suverénně největší (třetinovou) výdajovou položkou rozpočtu. Demografie je navíc neúprosná.
V důchodovém systému ovšem jsou oblasti, v nichž je možná shoda napříč politickým spektrem. Jednou z takových je rodinná soudržnost, kterou moderní sociální stát zredukoval na vznešené deklarace v zákonech. Zejména v důchodech je přitom velký prostor pro rodinu jako první linii obrany před strádáním v dobách, kdy se již nedostává sil.
Zatímco rodiče mají (státem pravidelně vynucovanou a hlídanou) povinnost živit své děti dlouho a tak dobře jako sebe, v opačném směru se zákon omezuje na bezzubé konstatování, že "dítě je povinno zajistit rodičům slušnou výživu". Ale kolik z nás pravidelně posílá rodičům žijícím v průměru ze sotva pěticiferného důchodu nějaké peníze, aby žili "slušně"? A protože zanedbání vyživovací povinnosti dítěte vůči rodiči řeší vždy až soud, je tato povinnost vynucována zřídka a toliko v extrémních případech. Přitom schopnost lidí zlepšit svou situaci prací je od určitého věku stejná jako u dětí a participovat na životní úrovni dětí je – na tom by shoda měla být – obecně spravedlivé.
Státem nařízená ekvivalentní obousměrná rodinná solidarita je dle mého něco, co českému (a evropskému) sociálnímu systému chybí a co by mu pomohlo. Jak?
Alespoň části důchodců by bez dodatečných státních výdajů vzrostla životní úroveň (nebo by klesly rozpočtové výdaje při stejném důchodu). U nemalé části české ekonomicky činné populace by totiž dvě, tři či čtyři tisícovky měsíčně posílané dětmi rodičům v důchodovém věku určitě neznamenaly výrazný propad životní úrovně těchto dětí, a navíc by se takový krok nesetkal s negativní reakcí, kterou vyvolávají neadresná zvýšení daní.
Jedná se o efektivnější a dlouhodobější podporu vyšší porodnosti, než jsou tříleté rodičovské dovolené, "pastelkovné" či další podobné sociálně-inženýrské úplatky.
Rodina by se snad konečně mohla vymanit z etatismu sociálního státu a dostala šanci stát se opět stavebním kamenem společnosti.
