Exkluzivně z Dubaje: Blízký východ nabízí dvojciferný růst, zajímavé jsou i Egypt a Írán

Jako burzovní hráč máte zkušenosti z Prahy, Moskvy, Londýna a nyní Dubaje. Jak emirát vychází ze srovnání s vašimi předchozími působišti?

Dubaj bych přirovnal k Moskvě. Podobá se jí tím, jak trh pracuje, i celkovou atmosférou. Konkrétně mi nyní připomíná Moskvu v roce 2007, kdy byl ruský kapitálový trh v kurzu, hodně se privatizovalo, což znamenalo práci pro investiční banky a spoustu příležitostí pro investory. Totéž se nyní děje na Blízkém východě, přičemž Dubaj je určitým centrem regionu. Loni se navíc Katar a Spojené arabské emiráty staly součástí skupiny emerging markets (předtím šlo o takzvané frontier markets), což byl signál pro příliv portfoliových investic. 15. června se navíc otevřel saúdskoarabský trh pro přímé investice, což by mělo jen podpořit nastupující trend obliby zdejších trhů.

O tom, že si investoři již mohou kupovat akcie saúdskoarabských společností, se u nás nějaká ta zmínka objevila, o dalších trzích v regionu se moc nemluví. Co dalšího podle vás stojí za pozornost?

V Egyptě se posledních tři až pět let vůbec neinvestovalo. Loni tam přitom došlo k politické změně a lze říci, že se poté z pohledu ekonoma a investora věci obrátily správným směrem. Právě Egypt je proto hodně zajímavý, podobně jako Írán, pokud budeme uvažovat období dvou, tří let. Mnohé záleží na probíhajících jednáních o sankcích. Během léta se dozvíme, jak se Teherán domluvil s Washingtonem. Vše zatím naznačuje to, že k nějaké dohodě nakonec dojde. Tím pádem by se měl otevřít další obrovský trh.

Na jednu stranu se tedy nabízejí zajímavé příležitosti, na tu druhou je Blízký východ tradičně volatilní, což ostatně potvrzuje i současná vlna násilí. Nepředstavuje příliš vysoké riziko?

Jistě, je tu válka v Sýrii a válka v Jemenu. To jsou ale jak co do hospodářského významu, tak do počtu obyvatel relativně malé země. Zbytek regionu je podle mě jak ekonomicky, tak z pohledu dalšího vývoje na kapitálových trzích hodně zajímavý, skýtá zajímavý růstový potenciál. Pro ilustraci, naše blízkovýchodní portfolio posiluje v posledních 2-3 letech o 30-40 % ročně.

Neznámou, která by mohla trhy v Perském zálivu zahýbat, je propad cen ropy. Jak vážná hrozba to například konkrétně pro Dubaj je?

V regionu samotném je hodně peněz, a to nepochybně do značné míry díky ropě a plynu. I když šly ceny těchto surovin v poslední době dolů, stále generují masivní cash flow. Otázka je, jak se tyto peníze přerozdělují mezi jednotlivými zeměmi. Platí ale, že ze všech arabských emirátů z toho nejvíce těží právě Dubaj. Má totiž nejlepší zákony a nejlepší infrastrukturu, což je z pohledu investorů i například zahraničních expertů důležité. Také proto se počet obyvatel ročně zvyšuje o 5-10 %, i díky kvalifikovaným pracovním silám, a to nejen z regionu, ale z celého světa.

Platí to samé i o penězích, které nyní pohánějí onen zmíněný růst trhů, nebo dominují investice z určitého regionu či země?

Když si vezmu Českou republiku po vstupu do Evropské unie a Rusko v roce 2007, tak mi to připadá jako déjà vu; přijde mi to, jako kdybychom jeli podle stejného scénáře. Zahraniční investoři prostě přesměrovávají globální peníze na daný region. Byla to Východní Evropa, teď je to východní Asie, Blízký východ a do jisté omezené míry Afrika. To jsou nyní ty nejzajímavější destinace pro globální investory. Nyní sem ve velkém přitéká globální kapitál. Tento region je přitom ve srovnání s ekonomikami Ruska nebo Číny hodně malý, což podporuje výrazný procentuální růst. Podle mého názoru budeme svědky něčeho podobného i nadále.

Nehrozí tedy v případě poklesu zájmu globálního kapitálu, když se třeba objeví něco zajímavějšího, prudká korekce? Nebo snad trhy zemí Perského zálivu mohou podržet doma generovaný růst?

Nejde jen o portfoliové investice, region generuje i své vlastní finanční zdroje. Ty byly donedávna nepříliš efektivně vynakládány, ale teď se to zlepšuje. To podle mě bude motorem dalšího růstu. Dám jeden příklad, Saúdskou Arábii: Žije zde 30 milionů lidí, 8 milionů jsou přitom zahraniční pracovníci. Z 22 milionů domácích obyvatel pracují jen 2 miliony. Vláda a byznys nicméně tyto lidi začínají postupně zapojovat do pracovního procesu, což představuje určitý interní zdroj růstu, který není závislý na ropě, zahraničních investicích a podobných věcech.