KONTEXT: Třikrát o čínské síle aneb Co byste také měli vědět, ale nenapadlo vás se zeptat
Držte si klobouky, Čína jede! Země draka svůj zdánlivě introvertní stín překročila na začátku hospodářské krize. Dnes už jasně dává najevo připravenost vyplnit vůdcovské vakuum, které na globální scéně zůstává po Spojených státech. Nejen proto KONTEXT nabízí tři méně diskutované, ale relevantní otázky související s posilováním Číny. V rámci projektu Alter Eko o nich diskutovali Michael Romancov z Metropolitní univerzity a Jan Kofroň z Institutu politologických studií Univerzity Karlovy.
Romancov: Novodobá verze Hedvábné stezky, čínská One Belt, One Road, je momentálně nejambicióznějším infrastrukturním projektem na světě. Představa, že se podaří propojit Evropu a východ Asie systémem železnic, případně dalších komunikací, je bezesporu úžasný. Česko má být mimochodem také jednou z cílových zastávek. Jak vnímáte tento dopravní koridor z hlediska geopolitického, z hlediska stability zapojených regionů a možných problémů na této cestě? Přece jen, ta cesta má vést přes území osmi až patnácti států. To podle mě představuje obrovské riziko, protože stačí, aby se některá z těchto zemí dostala do nějakých problémů, aby byl plynulý dopravní tah přerušen.
Kofroň: V tomto smyslu máte jistě pravdu. Na druhou stranu je potřeba brát záměr spojit Evropu s Asií železnicí jako pokus o alternativu k námořním trasám, které mohou být ohroženy stejně tak (a opakovaně jsou s nimi také spojovány různé formy nebezpečí). Jinými slovy, kdyby byl záměr udělat z toho jedinou cestu, po které bude napříště putovat zboží ze západu na východ a opačně, měl byste pravdu. Pokud je to ale alternativa, může to očekávaní spojená s tímto projektem výrazně naředit.
Romancov: I na prahu roku 2017 se k nejžhavějším ohniskům možných nepokojů řadí prostor Jihočínského moře. V této souvislosti mě napadá otázka Vietnamu, respektive Vietnamců, kteří v České republice představují velkou, úspěšnou komunitu. Dovedete si představit ozbrojený konflikt mezi Vietnamem a Čínou, který by zprostředkovaně, přes zmíněnou vietnamskou komunitu, mohl nějak rezonovat i v České republice?
Kofroň: Upřímně, konflikt si představit dokážu, nikoli však v následujících pěti, šesti letech. Podle mě by to byla záležitost až dalších deseti let, a to i proto, že čínská armáda zaostává za modernizací čínské ekonomiky o několik let. Než se peníze přelijí ze soukromé do státní sféry, nějakou dobu to trvá. Než bude Čína schopná nějakého vojenského dobrodružství, bude to trvat. Zvlášť proti tak silnému hráči, jako je Vietnam. Otázkou je, nakolik by takový konflikt ovlivnil Česko; podle mě ne příliš. Jsme totiž geograficky daleko a naše hlavní zájmy s Čínou reálně nesouvisejí. Je to podstatný exportní aktér, ale to je všechno.
Romancov: Ambiciózní infrastrukturní projekty, jako je například One Belt, One Road, jsou jedním z indikátorů stávající a očekávané síly Číny. Pokud bychom ji chtěly porovnat s ostatními zeměmi, mocnostmi, pokud bychom chtěli zmapovat rozložení silových kapacit, jak spolehlivé, nebo nespolehlivé jsou indikátory, které nyní máme k dispozici?
Kofroň: Většina standardních indikátorů příliš spolehlivá není, a to ze dvou důvodů. Pokud bychom se bavili například o výdajích na obranu, tak ty mají jeden základní problém – nerozlišují, na co peníze jdou. To znamená, že mohou být na penze, na výslužné, ale stejně tak mohou jít na investice, výzbroj a tak dále. Samotná výše výdajů tedy neříká, zda se aktér zaměřuje na obranu svého blízkého teritoria, nebo na nějaké vzdálenější mise. Přitom právě to v kontextu každé konkrétní situace může hrát obrovskou roli. Například ruská armáda je relativně schopná, pokud bychom se bavili o nárazníkovém pásu blízkého zahraničí, ale v případě potřeby extraregionálního působení může nasadit jen pár tisíc vojáků, byť třeba efektivně. Spojené státy jsou v tomto směru v úplně jiné situaci.
