Tři ekonomické bludy, které vládnou světu

Bije do očí kontrast mezi touto uvážlivostí na jedné straně a razancí Nečasovy vlády v úsporné politice, v "jediném možném řešení". Premiér je dokonce připraven pro ně "z posledních sil chroptět", jak řekl po zářijové velké demonstraci odborářů v Praze.

V Evropě zatím zuří bratrovražedná diskuse mezi neoliberálními "optimisty a pesimisty" (jak přesně hluboko zatlačí úsporné politiky evropské oživení). Kromě "rozpočtové odpovědnosti" je ve hře i řada jiných zátěžových faktorů: příliš silné euro, konec vlivu německých injekcí do domácí ekonomiky, vážné potíže Irska i celé jižní Evropy, cenový šok z oligopolních dohod těžařů železné rudy a výrobců oceli, protekcionistická měnová válka (v níž státy G 20 v Jižní Koreji nedávno zařídily pouhé příměří) a tak dále. Počítačový model ekonomických rizik je ještě složitejší nežli ten, který modeluje globální oteplování.

V Americe i západní Evropě také probíhají každodenní střety mezi ortodoxními ekonomy a ekonomy heterodoxními, "kacířskými" (většinou keynesiánskými, ale i marxistickými), jejichž hlas má zejména ve "staré Evropě" stále silnou ozvučnost. Nenahrává jim jenom krize samotná, ale náhlé znepokojení některých ekonomů hlavního proudu. "Zaráží mne, že dneska nemáme teoretické nástroje pro vyhodnocení, jakým způsobem ekonomika funguje," prohlásila například expertka francouzské divize banky HSBC Mathilda Lemoinová (Le Monde, 19. 10.).

Podle "Zdrcených ekonomů", v polovině září založeného sdružení 1 139 ekonomických odborníků (ze dvou třetin profesorů z francouzských univerzit), má dnešní teoretická bezradnost prosté vysvětlení: v jádru neoliberálního systému, který se prosadil v posledních třech dekádách, leží tři hlavní falešné předpoklady.

Neskousnutelné pečivo

První je založen na teorii, že finanční trhy jsou zdrojem nejlepších informací o stavu ekonomiky. Vychází se z toho, že ceny aktiv – akcií, dluhopisů či nemovitostí, které nejen Američané považovali za jakýsi "bankomat" na spotřební úvěry – odrážejí a propojují všechny podstatné informace o minulosti, přítomnosti i budoucnosti ekonomiky. Ceny se sice stále mění, ale nabídka a poptávka oscilují kolem rovnovážného stavu, který je nezpochybnitelnou zprávou o ekonomické realitě.

Ve skutečnosti tomu tak není a nikdy nebylo. Finanční produkty se na trhu "chovají" jinak než běžné zboží, například rohlíky, které okamžitě reagují na přílišnou vzdálenost od rovnovážných cen. Nepoptávané pečivo ztvrdne do 24 hodin a další várku za tutéž cenu nikdo střízlivý neupeče.

To je však na hony vzdáleno realitě finančních trhů, kde při zvýšení cen – například akcií – nedochází ke snížení poptávky, nýbrž naopak k jejímu zvýšení. Teprve to je pobídkou k nákupu cenných papírů; dražší slibují vyšší výnosy. Ve strkanici kolem tohoto finančního "ztvrdlého pečiva" pak vždycky někdo náhle řekne: "Rozpor mezi cenami a ekonomickou realitou je příliš hluboký. Prodávejte!" A finanční krize je na světě. Přísně vzato, v globální ekonomice neexistují vnější faktory. Finanční krize nikdy nepřichází zvenčí, jak tvrdí například Václav Klaus, nýbrž vždy zevnitř světového systému tvořícího jeden provázaný celek. Ten je pak dlouhodobě – zhruba od ropného šoku 1973, líhně takzvaných petrodolarů, až po dnešní protikrizové pumpování peněz – postižen záplavou likvidity, která už nemůže být reinvestována do žádného druhu "rohlíků" s dostatečným ziskem.

Pyramidové hry ve světovém kasinu byly a dosud jsou projevem zoufalého, nikoli chamtivého "podnikatelského ducha". Dnes znovu nutně ožívá toto investiční zoufalství v bankovnictví. Právě proto, že finanční sféra obdržela obrovské záchranné balíčky, znovu již vydělává a na chleba si maže výživné bonusy. Dokonce zvyšuje agresivní výpady proti všem náznakům regulace. Především však prostřednictvím trhu s dluhohopisy a s pomocí ratingových agentur útočí proti celým státům a většině jejich populace, poslednímu "sponzorovi" vrchovatě naplněných rizik finančníků. Oni nemohou jednat jinak. Problém návratnosti investic do "normální ekonomiky" totiž trvá.

Německý euroštít

O druhý bludný kořen, na nějž "Zdrcení ekonomové" poukazují, jsme u nás často slyšeli zakopávat lídry uvědoměle proevropské sociální demokracie: "Euro je štít proti krizi, bez eura je všechno horší." Toto povýtce politické (u nás protiklausovské) dogma vychází z toho, že vytvoření eura skoncovalo s hlavním faktorem nestability v Evropě, měnovými spekulacemi a protirůstovými konkurenčními devalvacemi mezi státy. Jenže s eurem došlo k vývoji možná ničivějšímu.

Od roku 1999 totiž eurozóna zaznamenala relativně slabý růst a zvyšování ekonomických rozdílů mezi jednotlivými zeměmi. Klíčovou roli v tom sehrává Německo se silným eurem, od začátku nastaveným podle staré dobré marky. Jako země s největší koncentrací technologicky inovačních firem může Spolková republika – takřka jediná v Evropě – těžit při exportu inovací ze silné měny, která ostatní vývozce v eurozóně dusí.

Pokračování článku najdete na serveru Profit.cz