Poslední prázdniny před recesí
Název článku vymyslel a publikoval v deníku Le Monde 14. července – o francouzském státním svátku ve výroční den dobytí Bastily – europoslanec a bývalý ministr životního prostředí Yves Cochet. Měl své důvody, ale českým uším zní jeho apokalypsa jako z jiného světa. Z lesa sýčků.
Zatímco v Evropě summit stíhal summit v obavách o rozpad eurozóny přenosem "nákazy" z Řecka do Itálie (a hlavně kakofonií debaty evropských představitelů o řešení řeckého ohniska), u nás panovala radost, že míra nezaměstnanosti byla v červnu nejnižší za dva roky. Televizní šoty zvěstovaly absolventům, že jejich šance získat práci je nyní za dlouhou dobu největší. A valná část domácích analytiků se shodovala, že za tímto příznivým vývojem stojí oživení českého průmyslu.
Jen někde na konci statí a ve vedlejších větách bylo možné si přečíst názor Pavla Sobíška z UniCreditBank: "Vývoj nezaměstnanosti nelze interpretovat tak, že se ekonomika nadechuje k velkému výkonu."
Je to prosté - krizová vlna poklesu s vrcholem (vlastně se dnem) v roce 2009 osekala mnohé firmy až na kost, takže se sebemenší zvýšení poptávky ihned promítá do náboru nových pracovníků. Lépe řečeno pracovníků staronových, již vyzkoušených, manažerům dobře známých. A tak je asi dost riskantní vzbuzovat u absolventů přílišné naděje, zvláště když poptávka po zboží není valná. To je také jedna z příčin, že růst spotřebitelských cen u nás v červnu překvapivě poklesl, ačkoli předtím rostl – od listopadu 2010 – sedm měsíců za sebou.
Čtyřkorunové bohatství
Můžeme se utěšovat, že se na tom podílela všemi opuštěná – a jinak vždy drahá – zelenina, podezřelá z přenašečství bakterie E. coli a krvavých životu nebezpečných zdravotních potíží. Nebo můžeme upozorňovat, že se na trh zatím nedostal jiný drahý špás, rané brambory. A mávnout rukou.
To by byla chyba. Když po roce rozpočtových škrtů na začátku července válcovala koalice Poslaneckou sněmovnu zdravotní a důchodovou reformou – tedy dvěma typy zvyšování finanční "spoluúčasti" občanů na vlastní léčbě a stárnutí –, promluvila tím přísně do duše přirozené touze "užít si" konzum. Posílila také typický český konzervatismus v nakládání s penězi. Těžko se bude zahraničním bankám, které se k nám nejnověji ženou vyplnit "mezeru na trhu", tj. zvýšit míru zadlužení domácností svými úvěrovými produkty, přesvědčovat české zákazníky, aby se zadlužili. Zvláště když naháněči z Lidové banky (Banca Popolo) budou na nás mluvit italsky. Porovnávají našince s až po uši zadluženými "zápaďáky" a dočista zapomněli, že dvě třetiny Čechů nemají ani průměrnou mzdu (23 144 korun) a nedosáhnou na dovolenku v zahraničních destinacích.
Ve Francii je oficiálně chudým každý, kdo měsíčně pobírá 950 eur a méně (čili dle kurzu z minulého týdne 23 140 korun). S jistou nadsázkou lze tedy říci, že česká průměrná mzda je 4 Kč (slovy: čtyři koruny) nad příjmem opravdu chudého jedince z vyspělé západoevropské země.
Pro škrty, nejrůznější formy spoluúčasti a neotřesitelnou spotřební poptávku máme tedy zjevně široký manévrovací prostor.
Každý stánkař a živnostník Miroslavu Kalouskovi potvrdí, že jeho – živnostníkova, nikoli Kalouskova – nabídka opravdu vytváří poptávku a že se u něj dveře se zákazníky netrhnou. A že určitě bude ještě lépe.
Pokračování článku najdete na serveru Profit.cz
