Žlutá karta elitám: Britům můžeme poděkovat, i když to tak nemysleli
Novinám posledních dvou týdnů dominuje hlasování občanů Spojeného království o vystoupení z Evropské unie. Objevují se spekulace, kdy (a zda vůbec) Británie z unie skutečně vystoupí, zda se odtrhnou Skotsko či Severní Irsko, zda nemá být náhodou další referendum. V obou hlavních stranách propukla anarchie – advokáti odchodu, mezi nimiž je spousta konzervativců, přiznávají, že nemají žádný plán a že kampaň za odchod z EU stála na lžích, labouristé se zase vzbouřili proti svému předsedovi Corbynovi, který kdyby čtvrtinu energie, kterou vynakládá na bránění svého křesla, vynaložil na kampaň za setrvání Británie v unii, brexit by nikdy nebyl odhlasován.
Kdo za to může?
Hlavně se hledá viník. Pro jedny je to Nigel Farage, kterého na arcizloducha téměř automaticky kvalifikuje to, že poslední bezmála dvě desetiletí v Evropském parlamentu nedělal nic jiného, než že brojil proti EU. Pro druhé, mezi něž patří i český ministr zahraničních věcí, je původcem zla Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise a advokát myšlenky stále těsnější evropské integrace. Jiní viní en bloc Brusel, který údajně nedělá nic jiného, než že vymýšlí nesmyslná nařízení o banánech, emisích sekaček a výkonu vysavačů.
Že příčiny převažujícího názoru Britů na budoucnost vlastní země v unii budou možná hlubší, lze usuzovat nejen z toho, že vyšší vzdělání s sebou v britském referendu neslo vyšší procento hlasů za setrvání, ale také z toho, že po hlasování se nejvyhledávanějším dotazem na Googlu v Británii staly dotazy jako "co znamená vystoupení z EU?" a "co je EU?". Pro spoustu hlasujících referendum nebylo primárně o EU, ale o pocitu z vlastního místa na postmoderním ekonomickém žebříčku (stále ještě) liberálního západu. Unie byla pouze dostupný terč, v Británii o to přirozenější, že jej politici (i hojným využíváním euromytologie) dlouhodobě démonizovali.
Referendová geografie je výmluvná – plebiscit byl především soubojem táborů globalizace. Na jedné straně jsou lidé, říkejme jim třeba "metropolitáni", kteří si globalizací formovanou jednotnou Evropu s možností cestování, studia a nabízení svého zboží půl miliardě lidí užívají. Tito lidé vnímají globalizaci primárně jako příležitost. A na druhé straně najdeme ty, pro které je globalizace především (ekonomickou) hrozbou, o to větší, že již nemá (jen) podobu na východ pomalu mizejících fabrik, ale i podobu polských instalatérů či rumunských sběračů žijících v sousedství.
Příkopy globalizace
Tento fenomén vítězů a poražených globalizace přitom není jen problémem EU, dosavadní předvolební tažení Donalda Trumpa v USA má podobné kořeny. Pro budoucnost unie, pilíře bezpečnosti v Evropě, je to ale fatální hrozba. I kdyby totiž nakrásně bylo v Británii druhé referendum s opačným výsledkem, i kdyby již nikde žádné další referendum nebylo, masa nespokojených a vývojem zklamaných lidí nezmizí a dříve nebo později jejich hněv probublá na povrch.
Referendum v Británii je tedy zdviženým prstem. Ne pro evropské komisaře, ale pro jednotlivé vlády a evropské elity. **Stejně tak, jako odpovědí na výzvy 21. století nemůže být uličnický nacionalismus 19. století, nemůže jí být ani blahosklonné přehlížení společenských příkopů vyhloubených globalizací. Obojí je totiž receptem na katastrofu.
