KONTEXT: Poločas evropského rozpadu aneb Je Trump začátkem konce, nebo koncem začátku unie?

Mnozí komentátoři vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách popisují tak, že Evropská unie dostala po brexitu další políček. Ten ji buď (konečně) probudí, Evropané se naučí mluvit společným jazykem, naučí se definovat, prosazovat a hájit vlastní zájmy, nebo Evropa zažije bolestivý ústup ze slávy, pokud se o nějaké slávě ještě vůbec mluvit dá. Jinými slovy, Evropa zažije pád. Souhlasíte s tímto pohledem na věc?

Souhlasím s tím dodatkem, že "vina" je podle mého názoru na obou stranách. Skutečně pozorujeme – a je to patrné jak ve Spojených státech, tak v Evropě a České republice –, že ekonomická otevřenost, globalizace a konkurenceschopnost dělí společnost na dvě skupiny. Netroufám si tvrdit, jak významné; možná je v každém z teritorií ta část jiná, nicméně mezi těmito skupinami začíná růst jakási animozita, někdy i nevraživost. A toto se promítá i do ekonomických, finančních a podnikatelských zájmů a pohledů.

Co se schopnosti Evropy hájit své zájmy a předejít vlastnímu pádu týče, troufám si tvrdit, že je nutné naslouchat oběma stranám, protože popisované rozdvojení nastalo velice rychle. Dříve jsme se domnívali, že žijeme v homogenní společnosti, ale ono tomu tak není. Ukazuje se, že heterogenita a názorová neslučitelnost se nějakou dobu skrývaly, aby nyní vypluly na povrch. Je zapotřebí pečlivě shromáždit argumenty obou stran a zamyslet se nad nimi. A do třetice, co se pádu týče, domnívám se, že v případě Evropy by nedošlo k pádu rychlému, ale možná o to tvrdšímu v delším časovém horizontu. Evropa zkrátka není tak rychlá jako Amerika, ale z hlediska tvrdosti dopadu v delším období bych nepochyboval o vážných následcích.

Vraťme se k potřebě komunikace mezi zmíněnými dvěma stranami, k tomu, že musejí najít společnou řeč. Jsou toho schopné? Na jedné straně máme politické elity, establishment, který dlouho ignoroval alternativní hlasy přicházející z vně zažitého politického diskurzu. Na druhé straně stojí Trump, Farage a další, kteří staví svůj úspěch na tom, že s establishmentem buď nekomunikují, nebo přinejmenším odmítají konstruktivní dialog.

V tomto ohledu věřím v pud sebezáchovy. Domnívám se ale, že do hry nevstoupí či nezasáhne nijak rychle. Připomeňme si v této souvislosti, že za čtvrt roku oslaví evropská integrace 60 let od uzavření Římských smluv, respektive 59 let od jejich reálného spuštění. Jinými slovy, 59 let se zde vytváří určitý establishment, který lze jen těžko změnit během pár měsíců. Někdo může podotknout, že zde již před 20 lety existovala určitá varování v podobě Haiderova Rakouska a Le Penovy Francie, kdy Haider uspěl a Le Pen na první ani druhý pokus nikoli. Nicméně to vlastní probuzení, skutečný políček, přišel až letos 23. června v souvislosti s britským referendem, jehož výsledek smetl ze stolu i dva roky starý optimismus pramenící z postoje Skotů.

Jinými slovy, lze jen těžko očekávat, že se během necelých pěti měsíců změní postoj, který byl vytvářen – a dokonce akceleroval – v průběhu 60 let. Jsem nicméně přesvědčen o tom, že v oblasti elit, ať už spojených s institucemi, nebo elit onoho přirozeného charakteru obecně vnímaných autorit, dochází ke změně náhledu a k identifikaci toho, že nežijeme v idylických podmínkách. Bohužel, ony samy bez lidí, kteří jsou výkonnými články, takovými včelami dělnicemi, nic nezmohou. A mám obavu, že na té úřednické a výkonné úrovni změna náhledu stále nenastala. Naopak, tam jsou lidé osobně zainteresováni na tom, aby k výrazné změně nedošlo, protože na stávajícím systému mají postaveny své profesní kariéry. Jeho změna může jistotu kariéry výrazným způsobem narušit. To vnímám jako poměrně velké nebezpečí.

Znamená to, že v Evropě potřebujeme institucionální či strukturální revoluci, která možná přijde v podobě – či v důsledku – vítězství populistů ve volbách? Připomenu, že Evropa v příštím zhruba roce zažije několik podstatných plebiscitů, mimo jiné v Německu, Itálii, Francii, Katalánsku a nakonec i Česku, pokud se budeme chtít zaměřit na domácí píseček. Přijdou další políčky typu brexitu a Trumpa a po nich probuzení?

To je zásadní otázka. Myslím si, že snaha o to, aby tyto plebiscity dopadly "žádoucím", nedestruktivním způsobem, je klíčová. Co se revoluce týče, o tom, že ji Evropa potřebuje, v současnosti již bohužel nepochybuji. Mám totiž pocit, že je kontinent v současnosti jedna velká improvizovaná spontánnost, kde se porušují 60 let vytvářené struktury a žádné nové se neobjevují. Přesto si stále troufám tvrdit, že by navzdory výčtu událostí, které nás v následujícím roce a půl čekají, měla být ona revoluce racionálně zvažovaná, neměla by být vedena nacionalistickými názory. Vždyť pouhý pohled na mapu svědčí o tom, že kdyby se Evropa fragmentovala a opět rozdělila na 28 v podstatě nicotných celků, bude daleko zranitelnější než teď.

Je tedy v zájmu Evropy, respektive všech členských států Evropské unie, aby reforma na jednu stranu proběhla, ale aby na stranu druhou jejím výsledkem byla funkční celistvost. Co to znamená? Podle mě například nelze v podmínkách 28 států udržet to, že zde jsou dvě rozhodovací tělesa, tedy Evropská rada a Evropský parlament, který si myslí, že se díky Lisabonské smlouvě jeho váha zvýšila (což je dle mého názoru iluze). Do toho tu je Evropská komise, která by měla spíše plnit to, co říkají rozhodující orgány, a ne vytvářet vlastní rozhodovací centrálu. Právě z těchto důvodů je reforma důležitá. Na to, aby skončila totální fragmentací, je snad Evropa stále ještě dostatečně inteligentní.