ČNB a problém s eurem: Přijetí společné měny by stálo až stovky miliard

Ti z nás, kterým Rusnokova slova zní trochu příliš záhadně, možná uvítají trochu důkladnější rekapitulaci toho, jaké překážky pro hladké fungování české ekonomiky v rámci eurozóny ČNB vidí, tedy alespoň nyní, těsně před nástupem pánů Eura (Dědek) a Evropy (Mora) do bankovní rady. Dozvíme se to v posledním vydání Analýz stupně ekonomické sladěnosti České republiky s eurozónou, velmi důkladném dokumentu, který ČNB vydává každoročně na konci roku.

Prvním problémem je nedokončenost cenové konvergence. Vstup do eurozóny by znamenal trvalé zafixování kurzu domácí měny, takže postupný nárůst cen na dlouhodobě rovnovážnou úroveň by musel probíhat výhradně jen skrze inflační diferenciál, což znamená, že by česká inflace měla tendenci být oproti inflaci ve zbytku eurozóny vyšší. Z toho by vyplývalo, že jednotné úrokové sazby stanovené ve Frankfurtu pro celou eurozónu by byly pro českou ekonomiku příliš nízké a Česku by hrozila přílišná úvěrová expanze, přehnané rozdmýchání domácí poptávky, vyšší deficit obchodní bilance, neefektivní investice a tak dále.

Druhým problémem je nedostatečná připravenost domácích nástrojů na vyrovnávání makroekonomických šoků poté, co bychom přechodem na euro přišli o hlavní vyrovnávací nástroj, tedy měnovou politiku. Vyrovnávacími nástroji, které by nám zbyly, jsou zejména fiskální politika a trh práce. Český "fiskál" je však do budoucna ohrožen nárůstem mandatorních výdajů, zejména na důchody. U trhu práce sice ČNB zmiňuje "známky zvýšení pružnosti" v posledních letech, nicméně například mobilita pracovní síly zůstává podle centrální banky nadále nízká. Nevýhodou pro případné členství v eurozóně je podle ČNB také jinakost české ekonomiky ve smyslu extrémně vysokého podílu průmyslu.

To vše jsou úvahy a poznatky, které ČNB zmiňuje v té či oné podobě po celých 12 let, co zmíněný soubor analýz vydává. Teprve v posledních čtyřech letech však na váhu hodila i další argument svědčící proti rychlému vstupu do eurozóny. Jde o argument, přesněji dvojitý argument, jiného typu: Členství v eurozóně je v důsledku finanční a dluhové krize spojeno s povinnou účastí v:

- Evropském stabilizačním mechanismu (ESM; jistý okamžitý výdaj zhruba 40 miliard Kč, budoucí potenciální výdaj až téměř 400 miliard Kč;

- bankovní unii (jistý výdaj v příštích několika letech celkově zhruba 50 miliard Kč).

Za vstup do eurozóny by tedy Česko muselo zaplatit vstupné v řádu procent HDP. O tomto vstupném samozřejmě při vstupu do Evropské unie před více než deseti lety neměl nikdo ani ponětí. Pro mnohé stávající členy eurozóny šlo přitom o docela hořkou pilulku (zeptejte se Slováků).

Dodejme, že s členstvím v bankovní unii bude spojeno určité oslabení pravomoci ČNB dohlížet nad českými bankami (detaily k otázce účasti v bankovní unii po vstupu do eurozóny nebo ještě před ním rozebírá pro změnu každoroční studie Ministerstva financí). Takové oslabení přitom nedává v českých podmínkách smysl, protože ČNB má (alespoň prozatím) na poli dohledu nad bankami solidní reputaci. A účast na bankovní unii obnáší i některé další aspekty s nejasným přínosem (zejména kvůli riziku morálního hazardu), jako je participace na společném fondu pro řešení bankovních krizí a na chystaném společném fondu pojištění vkladů.

I kdybychom ale nahromadili sebevětší počet makroekonomických, fiskálních a finančně-dohledových argumentů pro nebo proti vstupu České republiky do eurozóny, neexistuje žádný objektivní a neprůstřelný způsob, jak je všechny smíchat a získat jediné číslo svědčící pro nebo proti. Jak už byl řečeno mnohými a mnohokrát, vstup do eurozóny je rozhodnutí primárně nikoli ekonomické, nýbrž politické, stejně jako tomu podle některých pamětníků bylo s rozhodnutím eurozónu před lety vůbec založit.