Pobrexitová kocovina: Od BlackRock po brokovnici aneb Co dělají hlavní postavy června 2016

Nikdo si nedokázal předem představit, co odchod Británie z Evropské unie způsobí, a kdo to popírá, neví to dodnes, volá aktivování dnes již slavného Článku 50 po parafrázi proslulého Freudova exposé o masturbaci. Stejně jako se historici dodnes přou (což je učený způsob, jak říci "nikdo neví"), proč se seběhla první světová válka, je i brexit skutečností, jejímž příčinám rozumíme málo a důsledkům ještě méně.

Podívejme se na rybu od hlavy. První dáma Whitehallu, premiérka Theresa Mayová, sice neví, jak na to, ale zato má jasno, že "brexit je brexit" a že "žádná dohoda s Evropou je lepší než špatná". To je komické, uvážíme-li, že ona sama vedla kampaň za setrvání Spojeného království v Evropské unii.

Její pravou rukou v tomto smyslu je šéf zvlášť vytvořeného ministerstva pro brexit David Davis. Naopak jí není ministr zahraničí, jak by bylo logické, protože ta funkce připadla Borisi Johnsonovi. O něm naneštěstí vyšlo najevo, že mu nemůžete svěřit žádnou práci, kterou potřebujete doopravdy odvést. Po svém nástupu na ministerstvo napřed několik významných lidí po světě urazil (jak to má ve zvyku), poté se raději stáhl. Možná to je i tím, že ani majitel nejprominentnějšího hlasu volajícího po brexitu ve skutečnosti nijak o opuštění unie nestál; to, co doopravdy chtěl, bylo sedět nebo ležet v Downing Street.

Muž, který mu to překazil, je figurou ještě daleko fantasknější. Michael Gove byl loni zhruba touto dobou i s manželkou na návštěvě v Chequers, venkovském sídle dlouholetého kamaráda a tehdejšího ministerského předsedy Davida Camerona. Jak později Cameron řekl, "vyvolal ve mně dojem, že podpoří moji kampaň za setrvání" v unii. O necelé dva dny později se Gove přidal na druhou stranu, aby se stal loajálním spojencem Johnsonovým. Tak loajálním, že pár hodin předtím, než měl Johnson ohlásit kandidaturu na šéfa Konzervativní strany, vystoupil jeho nový spojenec s prohlášením, že Johnson nic neumí, a že tedy on, Gove, ten džob sice nechce, ale vezme ho, když jinak nedáte.

Britové, přesněji řečeno řadoví toryové, kteří o tom rozhodovali, ale jinak dali – Goveova kandidatura vydržela pět dnů, než v druhém kole volby partajního vůdce propadl. Jeho nejváženějším počinem od té doby bylo, že coby redaktor The Times (pro které nakonec psal ještě před vstupem do politiky) udělal jeden z prvních rozhovorů s Donaldem Trumpem v roli amerického prezidenta; a byl to rozhovor nad jiné uctivý. Inu, průměrná korouhvička je oproti Goveovi vzorem až rigidní stability.

To exministr financí George Osborne je jiný formát. Od chvíle, kdy za sebou zavřel dveře v Downing Street 11, si zajistil angažmá za 650 tisíc liber ročně (píše londýnský týdeník The Spectator) coby konzultant pro největšího světového manažera aktiv, americkou firmu BlackRock. Jeho úvazek přitom čítá jeden den v týdnu a BlackRock jej využívá i jako řečníka a cení si ho na 80 tisíc liber za večer. K tomu připočtěme skutečnost, že se Osborne dohodl s někdejším kágébákem Jevgenijem Lebeděvem a nastoupil jako šéfredaktor jeho London Evening Standardu (za zhruba 300 tisíc liber ročně). Na chlapíka, kterého dříve odmítly The Economist, Financial Times i londýnské Timesy, to není špatné. Mrazí z jediného – zmíněné funkce odpovídají zhruba šedesátníkovi, Osborneovi je pětačtyřicet let. Má před sebou dvacet či třicet produktivních let, jež mohl strávit užitečně, nebo alespoň službou veřejnosti.

To jsou Gove a Osborne, kteří se mohou alespoň v novinách uchytit. Ale co takový Nigel Farage? Ještě nedávno nejhlasitější zastánce odchodu Británie z EU je podezřele zticha. Svoji Stranu nezávislosti Spojeného království opustil záhy po referendu, a protože se mu následně nepovedlo vetřít se do služeb nového kabinetu coby velvyslanec v USA ani nic jiného (ne že by se nesnažil), zůstává jeho jediným zdrojem příjmů křeslo v Evropském parlamentu, tedy organizaci, z níž sám sebe pomohl vyhnat. Čekají jej tam maximálně další zhruba dva roky.

Nejpozoruhodnější však je osud Davida Camerona. Ve chvíli, kdy Osborne někdy v půli března přebíral v Northcliffe House v Kensingtonu funkci šéfredaktora LES, někdo zlomyslný vyfotografoval někdejšího ministerského předsedu v téže budově jen o pár metrů níže, ve frontě v supermarketu Whole Foods. Jak k tomu jízlivě poznamenal The Telegraph, skutečnost, že bývalý premiér má takhle blízko k lidu, vrhá na britský způsob běhu věcí příznivé světlo.

Zároveň tím však vysvítá jiná věc – Cameron nemá do čeho píchnout. Jeho příslušnost k horním deseti tisícům, již se "z prezentačních důvodů" během politické kariéry snažil co nejvíce upozadit, se probudila naplno. Poslaneckého mandátu se na rozdíl od Osbornea vzdal těsně po referendu. Oprášil brokovnici a jezdí domů do Oxfordshiru střílet ptactvo. Často obědvá v nejstarším londýnském pánském klubu White's, z něhož před pár lety teatrálně odešel kvůli tamnímu pravidlu nepřijímat dámy za členky (jak by se na pánský klub asi slušelo, nebo jak to ti kritici myslí). Má to tam kousek z práce, Jacob Rothschild mu v téže ulici, na St. James's Street, platí kancelář, v níž má psát knihu memoárů. Prý mu to ale nejde, píše opět The Spectator. Jako by to věděl i trh – záloha 800 tisíc liber, kterou na paměti dostal, je ve srovnání se 60 miliony dolarů za totéž pro manžele Obamovy směšná. Když letos v lednu navštívil Světové ekonomické fórum v Davosu, jeho největší chvíle slávy nastala, když mluvil na obědě Viktora Pinčuka, ukrajinského byznysmena pochybné pověsti.

Problém může být v tom, že Cameron má relativně málo co říci. Za svých 50 let nikdy neměl skutečnou práci – po Etonu a Oxfordu chvíli působil v PR firmě Carlton Communications a pak hurá do politiky. Ani coby ministerský předseda se však dvakrát nepřetrhl – proslulý novinář Paul Dacre, šéfredaktor Daily Mail, se svěřoval svým kolegům, že nevěřil vlastním očím, když při svých občasných podvečerních návštěvách u Camerona v Downing Street 10 našel premiéra "s nohama na stole u krabice švédských detektivek".

Historie se může na Camerona dívat jako na oběť xenofobní nálady jeho spolustraníků. Musel odejít dříve, než mu bylo dopřáno vykonat něco velkého. Skutečnost však může být jiná – když v roce 2005 střídal Michaela Howarda v čele Konzervativní strany, byl vůči Bruselu naladěn bojovněji než kterýkoli z jeho předchůdců. Pamatuji si, jak jsem jej o rok či dva později zpovídal na pražském Žofíně coby hosta ODS. Cameron již tehdy vyvedl svoji partaj z pravostředového mainstreamu v Evropském parlamentu a vůbec zněl, jako by jedl evropské politiky za syrova k snídani. O deset let později v referendu jen sklidil, co pomáhal zasít.

Je možné, že má pravdu lehce výstřední konzervativní komentátor Bruce Anderson, jenž po jeho rezignaci na politické funkce napsal: "Lidé ho pochopili katastrofálně špatně. Nebyl bych překvapen, kdyby poptávka po Davidu Cameronovi znovu stoupla, a sice spíše v řádu měsíců než let. A ne jako 'vrať se, vše je odpuštěno', nýbrž jako "vrať se a odpusť nám'." A nebo je také možné, že v kritickou chvíli měli Britové v křesle ministerského předsedy člověka, jenž se ukázal jako příliš lehká váha.