Wells Fargo: Cirkus jede dál

Do floridského rekreačního střediska Ponte Vedra Beach se obvykle sjíždějí profesionální golfisté a jachtaři nebo amatérští tenisté a vodní lyžaři. Společné mají jedno – tučná bankovní konta. Je to logické, místo leží uprostřed nejbohatšího floridského okresu a není zrovna určeno chudákům.

Na konci dubna se ale v Ponte Vedra Beach objevila trochu jiná parta milionářů. Šlo o akcionáře Wells Fargo, podle tržní hodnoty druhé největší veřejně obchodované banky světa. A ačkoli takové události bývají spíše formální záležitostí, tentokrát to byla docela jízda.

Falešná konta

Největší zábavu měly obstarat management a (nezávislé) představenstvo, jež měly za úkol naplnit zásadní důvod své existence, a sice obhájení pozic svých členů do další valné hromady. Normálně k tomu stačí promítnout pár grafů; je-li na nich šipka směřující vzhůru, případně příslib dividendy, nebývá co řešit.

Tentokrát to mělo představenstvo složitější. Muselo totiž akcionářům vysvětlit, jak se mohlo stát, že banka pod jeho dohledem systematicky vyhledávala nejslabší možné klienty, aby jim mohla prodat co nejvíce zbytečných služeb. Řeknete si, co je na tom divného, vždyť to dělá z definice každá banka. U Wells Fargo ale zašli dále, než bylo zvykem – její lidé, jak je již dnes dobře známo, zakládali zákazníkům konta, která si tito nikdy založit nepřáli, a dokonce o nich často ani nevěděli, přestože za jejich "provoz" odváděli poplatky.

Tento stav nebyl způsoben tím, že by zrovna Wells Fargo lákala podvodníky, hochštaplery a sociopaty více než jiné banky, nýbrž příkazem shora. Dnes již bývalý generální ředitel John Stumpf byl znám přístupem "veď to, jako kdyby to bylo tvoje". Jinými slovy, stanovoval mimořádně náročné cíle v oblasti získávání klientů, přičemž metody nechával na svých podřízených.

Osm je paráda

Jednou z nich byla šéfka retailového bankovnictví Carrie Tolstedtová, která zavedla výtečné heslo "Eight Is Great", tedy "osm je paráda". To znamenalo, že každý klient měl mít u Wells Fargo osm kont. Její podřízení tedy museli každého zákazníka vzít, vrazit mu pistoli pod žebra, říct "tohle je přepadení!" a přinutit ho, aby si založil osm kont. Když to neudělali, měli průšvih – pohyblivá složka jejich platu se odvíjela právě od plnění vražedné "osminormy". Jenže ani malý bankéříček není dnešní – zaměstnanci banky systematicky vyhledávali klienty mezi lidmi, o nichž tušili, že se v případě nespokojenosti nebudou chtít (či moci) ozvat, například mezi ilegálními imigranty.

Trump rally přišla pro akcie Wells Fargo v pravý čas | zdroj: Google Finance

Na větu o pistoli zapomeňte, to jsem si vymyslel. Skutečnost byla ještě přízračnější. Považte, že nikdo soudný na celičkém širém světě nechce osm bankovních účtů, není-li jeho příjmení Rockefeller (a v takovém případě řečenou banku nejspíše sám vlastní, takže se nám do statistiky nepočítá). Z toho vysvítá, že práce v "retailu" u Wells Fargo musela být celkem peklo. Proč se ti lidé neozvali? Cožpak by je vedení mohlo jen tak ignorovat?

"Víme, co se děje"

V Ponte Vedra Beach vyšlo najevo, že mohlo. Jako host a svědek některých rozčilených akcionářů, kteří se domáhali změn, přijel na valnou hromadu i pětapadesátiletý Joseph Torres, který dříve pracoval pro jednu z poboček banky. Na pódiu mluvil o tom, jak se na jeho zdraví a na zdraví jeho kolegů podepsala léta tlaku plynoucího z nerealisticky vysokých prodejních cílů, jak se o tom mnohokrát snažil uvědomit nadřízené včetně paní Tolstedtové a jak byl neokázale, ale důsledně ignorován. "Rada by měla vědět, že jí zaměstnanci banky mohou být užiteční jako zdroj informací. My víme, co se v podniku děje," řekl.

Průšvih s falešnými konty se provalil loni na podzim. První reakcí vedení bylo to, že vyhodila 5 300 prodejců, tedy lidí, kteří trpěli megalomanií svých šéfů. Rada poté odvolala Stumpfa i Tolstedtovou (a dala jim zlatý padák široký 247, respektive 124 milionů USD). Banka poté dostala 185milionovou pokutu. Následně rada část bonusu oběma manažerům sebrala a minulý týden na Floridě jim uloupla ještě trochu. Výsledek je takový, že jako poslední odměnu za své kriminální působení v čele banky získali 170, respektive 58 milionů USD.

Všichni na svých místech

Řekli byste nejspíše, alespoň pokud sami nejste finančníky, že se manažeři banky chovali hrozně a potřebovali by namísto desítek milionů dostat za uši. A co rada, která jejich počínání buď přímo kryla, nebo přinejmenším mlčky tolerovala? Asi by se slušelo, aby odstoupila, že?

Kdepak. Představenstvo má patnáct členů, většinou vážených mužů amerického byznysu. Sedí v něm pouze jediný zaměstnanec banky. Kolik byste řekli, že jich rezignovalo? Hádáte správně, ani jeden.

Pro takové případy tu naštěstí je vůle akcionářů, tedy jediných lidí, jimž se vedení firmy musí z něčeho zodpovídat. Jistě to tak nenechali, vždyť se bavíme o dobrém jménu firmy, kterou spoluvlastní, ne?

Bohužel ne. Je pravda, že floridské hlasování bylo neobvykle dramatické a znamenalo pro vedení banky pořádné klepnutí přes prsty, někteří akcionáři se skutečně chtěli zbavit některých členů představenstva. Normálních je 90 % a více, nad tuto hranici se v hlasování dostali pouze tři členové vedení. Nakonec ale nikdo nedostal méně než 53 % hlasů. Tak to na světě chodí.