Bylo koze dobře, šla se klouzat na led. Britské volby zamíchaly evropskou politikou
Bylo koze dobře, šla se klouzat na led. Tolik rčení našich východních sousedů, které celkem sedí na to, co letos předvedla britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová. Ta překvapivě vyhlásila předčasné volby, průzkumy veřejného mínění ujištěna, že utopí labouristickou stranu v krvi a zajistí si ještě výraznější většinu, než kterou před rokem zdědila po Davidu Cameronovi.
Nestalo se. Konzervativci přišli o 13 křesel, tím pádem i o většinu, a nyní tak potřebují spojence. Na britské poměry věc sice nikoli neviděná, ale také ne zrovna často vídaná. Navíc s celkem tristní historickou bilancí – většinou se takové vlády u moci příliš dlouho neudržely a téměř nic také neudělaly.
Co to znamená nebo může znamenat?
Zaprvé, jednání o brexitu, která mají za pár dnů začít, jsou kompletně mimo očekávané koleje. Mayová neměla žádný brexitový plán, podobně jako ho neměl nikdo další (kde je mimochodem pan Nigel Farage?). Tedy pokud za plán nepovažujeme Mayové březnové blouznění, že pokud ji Evropská unie nevyhoví v přístupu na volný trh, ale bez migrantů, udělá z Británie Singapur západu, či to, že vše vyřeší zavření dveří před ekonomickými imigranty ze střední a východní Evropy.
To je mimochodem předvolební rétorika, která by nezafungovala ani v situaci, kdy by na London Bridge útočila trojice polských instalatérů a v Manchesteru slovenský sběrač jahod, natož v situaci, kdy brexit prošel v referendu minimální většinou reflektující masivní rozpolcenost společnosti.
Ale Mayová měla alespoň většinu, a tedy možnost uzavřít nějakou dohodu relativně lehce. Nyní však vyjednávání s Bruselem na jedné straně povedou z druhého břehu hned dvě politické strany. Optimista by řekl, že tvrdý brexit přestal být myslitelným scénářem, protože k němu Mayová nemá mandát. Pesimista ale odpoví, že vzhledem k historické (ne)efektivitě minoritních vlád významně vzrostla pravděpodobnost toho, že Británie kvůli politické paralýze nic nedomluví a živelně z EU vypadne, že tedy na takzvaný tvrdý brexit dojde.
Zadruhé, máme zde ponaučení: Nesázejte se v kasině o dům, když dlužíte sto liber. Cameronovi ještě šlo jakžtakž rozumět, když vyhlásil referendum – bouřili se mu poslanci, UKIP mu užírala hlasy a tak dále. Obětovat 40leté členství v EU kvůli pár hlasům sice podle mě nebylo z dlouhodobého hlediska optimální, ale z krátkodobého cynicky politického pohledu to bylo pochopitelné.
Hrátkám s ohněm v podání Mayové ovšem porozumět nelze. Vtírá se dojem, jsou konzervativci vlastně takový spolek nepoučitelných gamblerů. Takový výprodej "brandu" s nápisem Spojené království, jaký předvedli za poslední rok, se jen tak nevidí.
Zmrtvýchvstání labouristů je každopádně nadějí pro současnou českou politiku. Ne, nemyslím si, že by znárodňování firem navržené partičkou kolem obdivovatele Huga Cháveze Jeremyho Corbyna bylo dobrý nápad, stejně jako si nemyslím, že je dobré šťourat do sazeb daní z příjmu a rozeštvávat zaměstnanecký stav, jak to u nás navrhuje uskupení okolo Bohuslava Sobotky). Ale pro dlouhodobé zdraví české politické scény je ujišťující vidět, že i z velice svízelné situace (v dubnu ztráceli labouristé podle průzkumů preferencí na konzervativce 20 procentních bodů) se lze za pár měsíců dostat.
Sobotka by měl začít studovat kampaň labouristů den po dni, čas by na to teď mohl mít. Protože ačkoli ČSSD nemusíme chtít volit, jako standardní stranu ji v situaci všech těch firemních a alternativních kandidátek můžeme ocenit.
